Willy Kufalt

Kdyby se ve více scénách ve druhé polovině Aprílu neobjevilo vyrůstající dítě, ani zde nenajdu prvek, na základě kterého bych si jasně potvrdil přítomnost onoho časosběrného experimentu s hraným filmem točeným po epizodách v průběhu několika let. A kdybych si předem nepřečetl zdejší obsah, tak si ono plynutí několik let v průběhu filmu snad vůbec neuvědomuji. Mít možnost přesně se časově orientovat v každé scéně (dochází-li mj. na reflexi lokálních událostí v Itálii s prostřihy na /rovněž nedatované/ TV reportáže) a vědět, kolik času v prostřizích ze scény na scénu vždy uplyne, snad by Apríl na mě fungoval ještě víc. Jinak... Nanni Moretti je vcelku zajímavý týpek, který svůj opětovný narcismus naštěstí tady vyvažuje úspěšným nadhledem, navíc takto na chvíli nechat diváky po celém světě nahlédnout do své duše nejen coby filmového tvůrce (což se v jeho počinech děje naopak často), ale i coby člena rodiny: jako otce, manžela, syna atd. v zcela úpřimně působících rodinných záběrech, si žádá celkem slušnou odvahu. Apríl bych asi jednou větou popsal jako sérii střípků z běžných dnů angažovaného umělce-filmaře: v soukromí, v zákulisí i na place. Poněkud jsem se minul se závěrem, kde si samotná existence tohoto filmu a vyústění metafilmové linie o přípravě podobného projektu značně odporují, když oproti reálnému Morettimu (ten svůj Apríl, když ho můžeme sledovat, dokončil) dá filmový Moretti přednost natáčení jakémusi studiovému muzikálu (který snad reálný Moretti nikdy nenatočil) a já tápu, co mi chtěl „básník s kamerou“ tímhle protikladem říci. Dávám silné 3 hvězdičky za často zajímavé sledování a humor; mínusy doprovází taky pocit, jakoby NM často točil dokola ten samý film v různých variacích, subjektivně za mě s jednou slabšími až mnohem horšími, jindy i lepšími výsledkami. Jako časosběrná filmová série to dohromady není zase špatné (ačkoliv Sogni d'oro...), ale oslovuje mě ní Moretti opravdu střídavě, jak kdy a jak čím. [70%]

Uf, jestli jsem u Zločinů budoucnosti (paradoxně o rok mladších, ale pro mě díky myšlenkové hutnosti o stupínek nad Titanem stále vítězících) zíral nad filmem, který i v aktuální post-covidové době dokáže posouvat hranice do čehosi šokujícího, zatím snad neviděného a přesto působivého, u Titanu mám kromě podobných dojmů zároveň pocit filmu, na jehož plné vstřebání i přes úderný prožitek nejsem až tak plně připraven a společnost kolem nás možná také ne – ono jedna věc jsou globální trendy vysoké kultury, kde dnes často vládne bezmezná adorace LGBT+ včetně genderových odchylek absurdních rozměrů a druhá věc pak vnímání běžných lidí, když v r. 2024 slyšíte třeba, jak se učitelka po hodině rozpovídá ze šoku, že jedna žačka, s níž měla zrovna tu čest, je sice děvče, ale vypadá úplně jako chlapec a že to je neskutečná hrůza... Postava otce ztraceného syna v Titanu, kterou ztvárňuje Vincent Lindon, je pak až extrémním protikladem k podobné zkušenosti, s bezmeznou vstřícností k úplně jakékoliv bizarní odchylce rodové i přírodní identitě člověka – protikladem, jaký bych si možná v realitě úplně nedovedl představit, byť je ve hře láska k synovi, na konci i k potenciálnímu v... (ale to už by byl spoiler). Poslední záběr se závěrečnou pointou mě v kombinaci s výrazem otce a hudbou úplně rozsekal a šokoval (a to jsem onu bizarní pointu znal předem, jen jsem si nedokázal přestavit ztvárnění) a zároveň posunul již tak úderný, šílený, mrazivý, napínavý a hlavně nepředvídatelný thriller s prvky rodinného dramatu i body horroru přímo do sci-fi! Pomrkávání na Davida Cronenberga v první třetině (zvláště Rabid a Crash) je značné, ale pak si jde režisérka svou cestou a ve finále mě tato zvrácená odysea s hledáním identity, vnitřní nápravy, spolupatřičnosti a lásky dostala, přestože nejedna scéna byla pro mě silně nepříjemná až nechutná a morální aspekt značně kontroverzní.... Nejen závěr, ale i jedna z úvodních scén erotického tance na luxusním barevném autě je svou atmosférou a hrou s barvami za mě mimořádná! Velmi silná čtyřka. [85%]

Jugoslávské klasiky až na výjimky zatím nemám příliš nakoukané, ale dokážou mě příjemně překvapit, mj. tím, jak otevřené, provokativní nebo žánrově nevšední filmy dokázali natočit a uvést v 80. letech již nějaký ten rok před perestrojkou. Balkánský špion funguje jako skvělá komedie, ve které hodně hraje prim výkon Bata Stojkoviće v roli podomního špiona (a zvlášť Zvonko Lepetić coby bratr také zdatně sekunduje). Mnohé kuriózní rodinné příhody a více scén, třeba Stojkovićův výklad v noční čepici u promítání fotek nebezpečných osob, jsou správně zábavně absurdní. Po hodině se však film plně zvrtá do stále šíleněji gradované situace, kdy dlouhodobě nevinná hra, rodinný úlet a náhodné podezřivání projdou do fáze evokování praktik totalitního režimu. Film nadále baví svým humorem, ještě více při vyběhnutí do ulice graduje i svou grotesknost, ale současně přibaluje nekompromisní facku spějící do stavu doslova na pokraji infarktu a tekoucí krve. U mě úderný zážitek. [85%]