Dvojí život Veroniky

Schizofrenní drama s neomezeným množstvím interpretací. Kieslowski poprvé kombinuje polské a francouzské reálie a zároveň radikálně mění obrazové kompozice. Pryč jsou špinavé a chladné záběry, namísto nich využívá emocionálně hřejivé barvy, z nichž dominují červená a zelená, které za pomoci netradičně komponovaných záběrů a nadpozemské hudby vytvářejí ojedinělý zážitek. Kieslowski nám ukazuje dvě stejně vypadající (ale odlišné) ženy, představované empatickou I.Jacobovou a jejich jen na první pohled nesouvisející životy. Důležitou úlohu zde zastupují loutky, kterými jsou v režisérových rukou sami diváci a ve filmu pak obě Veroniky, jejichž osudy jsou ovládány neuchopitelnou silou (loutkář/ Bůh/ režisér). Tento neobvyklí film tak můžeme chápat i jako zamyšlení se nad osudem. ___ Určitě je nutnost film vidět několikrát. Při opakovaném shlédnutí si divák začne všímat maličkostí, které napoprvé nepostřehl. Pod poetickým povrchem se začnou formovat myšlenky a úvahy: Film je vlastně o spojení/propojení (duševním, fyzickém, metafyzickém) všeho a všech a o vzájemných vazbách těchto složek. 10/10 (11.03.2009)

Tleskám schizofrennímu výkonu Iréne Jacob i režisérovi tohoto poetického filmu. Tomu nejen za krásný zážitek, ale i za odvahu točit v době, kdy kinům vévodily hity jako Smrtonosná past, Terminátor II či Mlčení jehňátek, výsostně umělecké, pomalé filmy, u kterých musí divák přemýšlet. Jedna rada pro zvláštní pocit - po skončení filmu přejděte k oknu, otevřete ho, zahleďte se na hvězdy a říkejte si: ,,Mám taky někde nějaké dvojče?" (07.07.2006)

To finálne stretnutie francúzskej Veroniky s tým bábkovodičom bolo neskutočné. Všetko to, čo k nemu smerovalo bolo najprv zmysel nedávajúce, a potom to všetko pekne zaklaplo do seba. A zrazu zmysel mala aj poľská Veronika. Kamera bola fantastická, hlavne tá, ktorá ju prenasledovala v rušných uliciach, vystúpenie bábky bolo fascinujúce a hudba to všetko nádherne doplnila. (09.03.2016)

Dva světy. Dvě ženy. Dvě těla. Ale duše je jedna. Jedna neklidná trápící se duše, milující hudbu a žijící ve stesku osamění. Snad teprve až zemře naše alter ego, můžeme začít znovu žít. Kieślowski nám předává svou hlubokou osobní zpověď, když nechá zemřít své polské Já. Krakovské Já prožívající období životního rozpuku, ale bez hlubšího smyslu. To musí být ukřižováno, aby se zrodilo něco nového. Jeho Pařížské Já, které se vylíhne jak motýl z kokonu housenky. Nyní může milovat, může žít. Až se nakonec pomocí metafory loutkaře dobere pravdy, co vše ho to stálo. Co jsme museli zaplatit. A tak se vracíme znovu na začátek. Do těžké skepse o neexistenci štěstí. _____Kdo má rád hloubavé filmy a rád hledá vzkazy v náznacích, zde si přijde na své. Kieślowski totiž natočil film, kde můžeme v každém záběru hledat skrytý vzkaz s neochvějnou jistotou, že ho najdeme. 83% (30.09.2016)

Filmy pana Kieslowskiho mám docela zmapované a jeho tvorba na mě působí trochu jako sázka do loterie. Jen několik málo z nich se mně opravdu líbilo. A ani fylozofický nádech Dvojího života Veroniky mě neoslovil tak, jak bych si představoval. Asi mě unikla myšlenka, protože jsem tady nic intenzivního nenašel. (22.03.2013)