Willy Kufalt

Eurospy úplně nepatří k mým oblíbeným a vyhledávaným žánrům, jenže Zbyněk Brynych mě dostal svým Smykem (1960), tak jsem po letech šel i do reprízy Transit Carlsbad – československého filmu, který mi utkvěl v paměti jako ten, v němž se takřka neustále mluví cizími jazyky. Oproti původním dojmům mi dnes snímek sedl mnohem více. Brynych má možná rozporuplnou tvorbu, ale cením si na něm často originální přístup k filmovému stylu a způsobu vyprávění, i snahu otevřít tehdy u nás netradiční témata i žánry. Jeho hledání nových cest se mi zamlouvá... Ve Smyku mě nadchl, když propojil formálně neotřelý špionážní thriller s psychologickým dramatem. U Transit Carlsbad jsem zas měl dojem, jakobych sledoval snad nejpoetičtější špionážní film své doby. Hodně má na tom podíl hudba režisérova dvorního skladatele Jiřího Sternwalda, která spolu s mnoha záběry v lázeňském prostředí Karlových Varů dotváří neobyčejnou atmosféru, vystihující kouzlo svého místa. Černobílou kameru má Brynych opět úžasnou, dále i s mnoha detaily na zpocené obličeje v napětí, a v celkovém stylu s nádechem šarmu a původu i jazyku hlavních postav je vidět, že se mu zalíbily francouzské kriminálky... Ten film nestojí na nadupaném napětí, oproti Smyku nepřichází ani s hlubšími myšlenkami, ale v ryze pocitové rovině jsem si ho značně užil coby stylovou jízdu, během níž se režisér hraje s žánrem, stylem, detaily, jemnou parodií i divákem, využívá k tomu skvělé herce v čele s (francouzsky mluvícími) Josefem Vinklářem a Jiřím Adamírou... a točí si uprostřed šedesátkové svobody další svůj film, celkem lhostejně k tomu, že ho spolu se snahou skloubit styl československých a francouzských kriminálek ocení zpětně hrstka fajnšmekrů. Mně se dost trefil do noty, ačkoliv majstrštykem pro mě zůstává Smyk. [75%]

A tohle mělo být co? ... Dva lidé, kluk a dívka, dlouhodobě nic jinýho nedělají, než že se neustále oddávají vesměs perverznímu sexu, mezi tím užívají drogy a po večerech chodí na koncerty. Regulérní porno scény, v nichž si ústřední dvojice i několik minut vzájemně olizuje a žmoulá v ústech genitálie, se střídají s písněmi z živých koncertů a dokumentárními záběry na Antarktidu. Asi Winterbottom zatoužil, abych u jinak pohodové hudby zvracel, já však raději využil možnosti rychloposuvu a zmenšování okénka přehrávače. Nejvtipnější a nejhorší je, že za touhle absurdní splácaninou můžete najít hlubokomyslný art, tak inteligentně se ten slepenec koncertu a tvrdého porna spolu s několika záběry na ledovou krajinu tváří. Můžete přemýšlet nad tím, jak jsou ti dva mladí v několika obyčejných scénách mimo sex a drogy symptatičtí, zatímco již za pár minut se opět vyžívají v úchylných choutcích. Můžete si v tom skrze voiceover a psaní knihy o Antarktidě najít filozofii života a myšlenky o hledání svého místa na Zemi. Můžete se domnívat, jak originální psychologickou studii vyprázdněného života a vztahu založeném čistě na sexu sledujete. Dokud si neuvědomíte, že by pro poskládání toho filmu stačilo z 90% natočit a splácat poloamatérské fan videa z koncertu, sérii akcí dvou lidí ve jménu tvrdého porna a random záběry z dokumentu o Antarktidě, a že to ani se zbylýma 10% jakžtak dotvářejícíma cosi jako příběh není v ničem trochu propracované. Bez onoho porna by mohlo být Devět písní celkem fajn nezávislou pocitovkou, takhle za to zneužívání dobré hudby a pěkných záběrů k podobným výtvorům neudělím ani tu 1 hvězdu. [15%]

Smyk je filmem, který u mě v průběhu let s každým zhlédnutím stále více zraje a znovu ve mně silně rezonuje. Zbyněk Brynych úžasně vyladil styl filmu, který nejednou přechází do originálních sekvencí plných tajemna a expresivity. S vervou šíleného umělce ve střižně vnáší řadu flashbacků, nečekaných střihů, mění formát obrazu, prolíná i zakřivuje více záběrů, nechává herce prolomit čtvrtou stěnu nebo v dialozích přecházet z němčiny do češtiny, posléze do angličtiny a zpátky... Za tu psychedelickou spleť záběrů, co Brynych provádí v doprovodu šansonu Karla Högera, by se nemusel stydět ani David Lynch. :-) A světe se div, vůbec nemám pocit zmatku ani nadvlády formy, protože Brynych se dokáže i zastavit, zklidnit a se skvělým, fyzicky proměněným Jiřím Valou rozehrát i klasický příběh. Retrospektivní útržky časem s aktuální dějovou linkou složí nejen psychologický příběh hlavní postavy emigranta, ale i obraz zlomových dějinných událostí (2. světová válka, převrat v únoru 1948, studená válka mezi východním a západním blokem atd.). I tu jazykovou směs má Brynych promyšlenou, stejně tak bohatou symboliku, např. motiv zeměkoule (vč. dětského vypuštění „Lajky“, rok před blížícím se prvním letem člověka do vesmíru) a další mnohavrstvé odkazy, třeba s tou legendou o rytíři Bruncvíkovi. Napínavý dobrodružný děj přejde v poslední třetině do silné katarze u poslechu československé hymny (což je scéna, která mě rozsekala) a záhy bolavé konfrontace s rodinou... a ve mně tepe dilema, zda odsuzovat víc rodinu, která pro svůj klid a relativní štěstí raději kráčí s režimem, nebo člověka, který opakovaně páchá s nabitou zbraní zlo, ale s jehož zbylými postoji a vyřčenými myšlenkami dost souzním a u nějž vnímám tragický osud. Nesoudím, cítím problém i jisté pochopení na obou stranách, jen se neklidně nechávám zanést do spleti nesnadných dějin a jsem (nad filmem) opakovaně fascinován, když se tvůrcům takto podaří spojit unikátní cinefilní formu, žánrovou (60's eurospy) zábavu i kus dramatu s podněty k zamýšlení. [90%]

Československo mělo Věru Chytilovou, Itálie zase Linu Wertmüllerovou... Ženská ruka emancipované tvůrkyně se nezapře, ale vzhledem k nadhledu a závěrečným emocím s ní zde nemám žádný problém ani jako muž. :o) Už déle jsem se na některý z dalších snímků paní Liny chystal a touto temperamentní vztahovou hříčkou mě nad očekávání odrovnala. Netušil jsem, co dostanu a nejdřív si mě tito Trosečníci podmanili výbornou atmosférou na lodi, kde se mísila poetičnost, prosluněná nálada, rázné konflikty, žertování, záblesky milostných jisker, hazard i politické narážky. Náhoda během jednoho výletu svedla dva lidi odlišného společenského postavení a protichůdných názorů do jedné společné existenciální plavby, zacházející až do boje o přežití a já se bavil, protože jsem nečekal, že se podobná zápletka může v dobře rozjetém tempu takto snoubit s odzbrojujícím vtipem, na kterém přidávaly i herecké výkony jak rázné Mariangely Melato, tak věčně poťouchlého Giancarla Gianniniho s nezapomenutelnými úšklbky v obličeji. Pak jsem si jen nevěřícně uvědomil, kolik toho odsud čerpal aktuálně oceňovaný/ přeceňovaný Trojúhelník smutku... Zajímavě vyvíjející se děj graduje s postupným zvolněním až do chvíle, kdy se z filmu stává drama, v konfrontaci s návratem do původní reality. Onen přechod na mě dokázal zapůsobit přirozeně, nenuceně, s jistou tragikou, ale i pozitivním dojmem z prožitého zážitku. Jak jen asi může vypadat ten (ne)slavný Ritchieho remake s Madonnou...? :o) [90%]

Tak jsem si vám po dopsání komentáře k akčnímu filmu pustil cosi z novější tvorby dalšího žánru, který mě často docela míjí – fantasy... a ono to vůbec nedopadlo špatně, byť úplně nadšen nejsem a chvíli po skončení mám dojem filmu, který byl často pozoruhodný svou originalitou během sledování, ale současně možná toho ve mně do budoucna moc nezanechá. Terry Gilliam je zvláště po výtvarné stránce velmi kreativním tvůrcem, takže kdyby nic jiného, vstup do tohoto imaginária znamená mj. hledět na přehlídku pouťových, kostýmních i animovaných atrakcí doprovázených humorným záblesky, občas i napínavou akcí a střípky příběhu starého Parnasse. Příběh se zde naštěstí vyvíjí, ač ve spleti prolínání reality s fantazií a velkého důrazu na formu bylo potřeba se déle prodírat panoptikem atrakcí, příhod, výjevů a drobných zastávek, abych si ho vyskládal, vnímal později jistou gradaci a dočkal se i kousku vyvrcholení – a ne vždy mě to Imaginárium svým stylem plně bralo. Zábavnou stránku pro mě vedle režijních nápadů určitě pozvedali aspoň dva herci: Christopher Plummer má naštěstí coby dr. Parnass značný prostor pro suchý humor, doplňovaný i hlubším charakterním herectvím, a Tom Waits vytváří excelentní figurku vskutku galantního ďábla, který svými často nečekanými zjevy dokáže dění vtipně oživit. S partičkou podobně ohozených gangsterů také nebyla nouze o zábavu a celkov Imaginárium Dr. Parnasse u mě vychází jako jeden z těch lepších, vesměs pozitivních zážitků u Gilliamovy tvorby. [70%]

Čistokrevně akční filmy dvakrát nemusím a byl jsem trochu připraven, že tohle dost možná po zhlédnutí zadupu pod černou zem. Nalákalo mě ale novátorské pojetí hraného akčního filmu točeného ve stylu interaktivní videohry, tedy výhradně subjektivní kamerou z pohledu 1. osoby... díky čemuž sledování bylo často adrenalínovým zážitkem, zvláště během rozsáhlých honiček, útěku po zábradlí, šplhání do výšek či seskoků a věřím, že natáčení dalo fyzicky zabrat. Nedojde ani na jednu zrcardlovou scénu, i ty krátké flashbacky z minulosti jsou subjektivně snímané, takže Hardcore Henry je zároveň unikátní tím, že obličej hlavní postavy (kterou údajně ztvárňovalo cca 10 lidí, vesměs kaskadérů, včetně režiséra) ani v jednom záběru filmu neuvidíme! Což je další zajímavý nápad. Sci-fi rámec zde tvoří hlavně pozadí k rozehrané akci, ale přinesl také pár překvapení a posloužil i k funkčnější verzi neznečitelného akčního hrdiny, který i po těžkých zraněních může být regulérně znovu dobíjen či technicky znovu regenerován. Současně filmu nechybí spousta nadhledu, který pak jistou neuvěřitelnost také dokáže omlouvat, figurka hlavního parťáka Jimmyho (Sharlto Copley) včetně spousty vlastních převleků i automatických dvojníků přináší často ta nejvtipnější místa a kdesi za polovinou v jeho laboratoři přijde i muzikálové číslo!! Já to postupně začal brát jako menší parodii a tím snadněji toleroval povrchní zápletku s dějem plným násilí. Těch míst, kde občas probleskl dojem monotónnosti, nebylo moc a skoro bych dal i 4 hvězdičky, kdyby mě to ovšem v posledních minutách již nepřestalo bavit a kdybych lépe pobral závěr. [70%]

Je dost ceněných horrorů, kterým jsem udělil nízké hodnocení – buď mi připadaly nesmírně primitivní a hloupé, nebo ve mně vyvolaly zejména pocit totálního odporu a zhnusení bez dostatečného vyvážení zážitku něčím pozitivním, případě ještě některé na mě působily těžce pseudoartově. Tuto Temnotu bych nezařadil ani do jedné z těch skupin, dokonce ji ani nevnímám jako nějak špatný či nezdařilý film, přesto si nemohu pomoct... jaksi mě minula. Lépe řečeno, do jisté míry a doby mě hodně zaujala atmosférou plynoucí ze svého temného stylu, tajuplnost hluboké noci z toho dýchala, záběry z nočních jízd luxusní, ale vizuál filmu mi po většinu času nesedl. Že se režisér rozhodl použít tmu jako prostředek pro zahalení všech úchylných a vražedných scén, proti tomu nic nemám, jenže tady uprostřed tmy v kombinaci s ruční kamerou neustále využívající neklidné pohyby a samé detaily (v té tmě!) vzniká nejednou i sled několika minut, kde není vidět skoro nic. Ono z toho mála v podobě přízraků, siluet, detailů a obličejů ve stínu, které vidět jsou, sice pořád lze vyvodit, co se v obraze zrovna děje, ale pro případné pohlcení do děje během dvou hodin mi to nevystačilo, navíc nějakou hlubší cestu do duše postav jsem v tom nevnímal. Přeji filmu, že si tady našel své příznivce, kteří ho ocenili v experimentální nebo ryze pocitové rovině, ale na mě tady té temnoty v značně extrémním podání bylo vážně až příliš moc a těch scén (jako z diskotéky), které ho chvilkově zpestřily odlišnou náladou a náznakem barvitějšího děje, poněkud málo. [50%]

Ve své době hodně odvážný film, u kterého si vlastně neumím představit, že by si ho někdo troufl a dokázal s takto autentickým obsazením, bez triků, natočit i dnes. Z dnešního pohledu již Tod Browning není zdaleka jediným režisérem, který si naplnil svůj film hromadou postižených postav, příp. hercemi s nějakou tou odchylkou (za všechny zmiňme Herzoga a jeho „Trpaslíky“ :o)), ale takto pestré panoptikum lidských tvorů s nejrůznějšími druhy fyzických anomálií a postižení se jen tak nevidí... výjimečně fyzicky normální muž v cirkuse zase vtipně koktá! ...a pohled spolu s prostředím, dějem filmu i jeho podáním je to často nesmírně zajímavý. Jednou až groteskně milý, když vidíme zručně skákajícího muže bez nohou po rukou po schodech s veselým nadhledem a projevem, jednou lehce dojemný u dívání se na řádění šťastné sešlosti „divných tvorů“ na louce, jindy naopak zamrazí, třeba u plazícího se člověka bez rukou i nohou (což bylo na pohled až nepříjemné) i nad samotnou myšlenkou o lidském pohrdání odlišností a netolerancí vedoucí až k nenávisti a špatným úmyslům. Možná, že horror v běžném současném vnímání už dnes Zrůdy moc nepřinesou, za mě ale skvěle reprezentují nejen dobu vzniku, ale hlavně ještě o něco starší epochu, která před rozvojem horrorového žánru ve filmu přinášela „děsivé senzace“ často jinými způsoby, třeba v podobě pouťových atrakcí, jež také rámují tento film. Hlavní herečka, za jejíž postavou se nakonec skrývá ta skutečná zrůda, je místy svým afektem až nesnesitelná, ale mimo to účinek z filmu je pro mě i v roce 2024 podnětný, poutavý, pořád originální, hodinová stopáž ve vztahu k jednoduché zápletce akorátní a poslední třetina hodně napínavá! [80%]

Nekouřím a snad nikdy jsem neměl v ústech cigaretu (byť jen nezapálenou), ale překážkou k zalíbení v tomto filmu to vůbec neznamená. Smoke nabízí sled navazujících „kapitol“ ze života několika obyčejných postav trávicích čas u jedné trafiky (a pár dalších lidí kolem nich) a evokuje mi (kratší) televizní seriál na pokračování, v němž si vás možná na první dobrou nezíská úplně každá z postav, ale časem s vyvíjením a propojením příběhů zjistíte, že vás stejně začne zajímat osud většiny z nich a sleduje se to najednou úplně samo... a vděčíte za to scénáři i nezapomenutelným hereckým výkonům. Hodně mě v postavě zádumčivého, nevyrovnaného spisovatele bavil William Hurt, který se už blýskl úvodním zasvěceným vyprávěním o kouření a případné váze kouřu. Na poslední chvíli jsem si ale v závěrečné epizodě díky vyprávění rodinné vánoční povídky stihl plně oblíbit i Harveye Keitela se zálibou ve fotoaparátech. To prosté nalezení stejné vlny v závěrečném dialogu obou chlápků za stolem, ze srdce a čisté úpřimnosti, vytvořilo pro mě první ze dvou nejsilnějších momentů filmu – s nasledujícím černobílým ztvárněním oné povídky, za doprovodu skvělé písně Toma Waitse, pak záhy přišel i ten druhý. [80%]

Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%]