Willy Kufalt

Ponor do složitého vnitra ženy v provokativním příběhu nepostrádá vtip a Buñuelovy tradiční surrealistické výjevy mu dodávají osobitý nádech. Vlastně mě jen překvapilo, že zpracování děje kolem prostituce se obešlo bez jediného erotického záběru odhalující vnady Catherine Deneuve, zrovna u filmu, kde by odvážnější sexuální scéna snad ani nemohla působit samoúčelně. O to více možná lze ocenit kouzlo, jaké z decentně zrežírovaných a nasnímaných erotických scén sálá, kdežto pikantní nádech pramení především z obsahu. Spočátku vypadalo, že tenhle Buñuel bude ve srovnání s jinými filmy své pozdní tvorby málo zábavný a bez humoru, jakmile Séverine vstoupila do nevěstince, začala být Kráska dne nejen zábavná, ale i docela napínavá. Séverine hraje dvojí hru, jinou tvář představuje během chvilek vedle manžele, jinou, když začne poskytovat porůzným klientům své sexuální služby; režisérovi i herečce se skvěle povedlo odlíšit tyhle dvě roviny a přenést z nich na diváka často vzájemně odlišnou náladu. Pobavili mě i pánové hostující v nevěstinci, zvláště Buñuelův dvorní „epizodkář“ François Maistre, tentokrát jako profesor se svéráznými svůdníckými praktikami. 90%

Trosečnice Bláža uprostřed meziválečné doby zasažené hospodařskou krizí, v úzkém rodinném kruhu zasaženém maminčinou smrtí, zdolává nástrahy na trati dospívání a cestě k samostatnosti... Po třech letech jsem si Robinsonku zopakoval a udělala na mne stejně silný dojem jako tenkrát. Jednoduchý příběh dal pod Kachyňovým uměleckým vedením vzniknout emočně působivému prožitku, v němž trápení se skloubí s něžností, poezií a vnitřní touhou po dobrodružství. Výrazný podíl na tom má excelentní 16-tiletá Miroslava Šafránková, která si ve svém hereckém debutu odbyla svůj životní výkon. ,,Ty jsi nádherný taťka! Ten skromný titul guvernéra je tě nehoden." Krásný, přenádherný film s dětskou duší. 95%

Ehm, ehm, žeby francouzsko-italská konkurence pro Talíře nad Velkým Malíkovem? :D No, chvílemi to tak vypadalo, poněkud bizardní zápletka (což by nevadilo) v naprosto šíleném zpracování (což už otravuje) na čele s několika animovanými triky, které musely směšně a jako pěst na oko působit snad už v době vzniku (což z toho dělá bizardnost ještě větší). Smrtící strojek v opuštěné barabizně si řádí, všichni mizí beze stopy, ostatní kolem se zde chovají tak nějak stejně praštěně a v závěru se děj samože totálně překombinuje. Annie Girardot to chvilku i sedí, její pěvecké výstupy (narozdíl od těch Matuškovych v "Talířech" :)) se mi líbily, ale v jiných chvilkách se pak pro změnu zbytečně ztrapňuje. Celá tahle fraška mi opravdu nesedla, jedině Bernard Blier coby vyšetřující komisař zde v druhé polovině pozvedl úroveň. 40%

Ehm, ehm, opravdu Jaromil Jireš? Svým způsobem děkuji panu Brodskému za jeho přítomnost, protože díky němu se chvílemi na "Talíře" šlo dívat i bez vážnější újmy na zdraví a na psychice. Po víc než 6 letech, kdy už jsem Talíře jednou viděl, jsem si z filmu nic nepamatoval, jenom že to bylo strašně podivné, smazal i své někdajší hodnocení a rozhodl se osvěžit si dojmy... a doufal, že snad to nebude tak hrozný. Tenhle nehorážný úlet ale nedokážu respektovat ani v rovině případného guilty pleasure. Janžurová, obvykle schopna trefně zahrát i šílené postavy v crazy komediích, se zde otřesně pitvoří, Medřická a Pešek snad ani netuší, v čem to vlastně hrají, Větrovec se zapomněl kdesi v Chalupářích, u představitele "humanoida" se raději zdržím komentáře a že Tříska zakončil předemigrační éru svojí kariéry opravdu velkolepým trapasem, na tom není zhola nic úžasného. Do toho všeho nepravidelně vstupuje Waldemar Matuška jako z nějaké Podskalského estrády, aby zazpíval několik naprosto nemožných popěvků. Vlastně mne pak už zaujal jenom zdejší obsah od distributora, který se dokáže v souvislosti s filmem myšlenkově rozplývat nad společností a smýšlením mimozemšťanů. Bohužel v celém filmu nenastal jediný moment, v němž bych jakousi smysluplnou myšlenku spatřoval. 15%

Spojení westernu a životopisního filmu možná lze pokládat za hodně originální, ale jaksi mi unikalo, čím byl v rámci Divokého západu osud Wyatta Earpa tolik výjimečný, že vznikl o něm i tříhodinový filmový epos. Wyatt Earp měl kupu svých příznivců a snad ještě víc nepřátel, ale sám se během filmu nedokázal přidat ani k jedné straně, byť mne chvílemi i jeho počínání bavilo, jeho osud mi zůstal spíše lhostejný. Holt každý národ má své hrdiny a není asi povinností ostatních je oslavovat stejným dílem. Poměrně jednoduchý děj se snaží obsáhnout více linií, proniknout také do sociální roviny (smrt první Wyattovy ženy i dítěte na týfus), ale všechno se rozpadá na tolik různých epizod, že to místy ani příliš nedrží pohromadě, i v té sociální rovině klouže spíše po povrchu. Historická atmosféra se povedla, po filmařské stránce na mne z toho dýchá skvělý dojem a kdyby nic jiného, tak temná "modrá" scéna z poslední půlhodiny, kdy se Wyatt jde na vlakovém nádraží pomstit za smrt svého bratra, mne přesvědčila, že minimálně ty 3* si film určitě zaslouží. Podruhé bych už ale víc než tři hodiny tohoto filmu s plným soustředěním asi nezvládl. Čekal jsem vcelku záživnější a komplexnější příběh. A také, že Gene Hackman bude mít daleko víc prostoru, když je uveden v titulcích jako třetí v pořadí. 60%

,,Poškrábej mě!" Tak zní poněkud choulostivá první věta celého filmu, při níž se svlečená Romy Schneider už nějakou tu chvíli plně oddává sexuálním hrátkám se svým partnerem u bazénu. Z dnešního pohledu možná nic tolik šokujícího a odvážného (povážeme-li navíc, že Delon byl navíc Schneiderové skutečným životním partnerem pár let před tím filmem). Přesto mne těch pár erotických scén v první polovině skoro vyrazilo dech, protože na oblíbenou francouzskou kriminálku 60. let s velkými hereckými hvězdami bych něco podobného nečekal. Nebudu zapírat, že na Rominu v celé své kráse se mi dívalo skutečně hezky, ale to bylo asi tak všechno, co mne výrazněji dlouhou dobu zaujalo. Skoro hodina a půl prázdného plácání se dvou až čtyř lidí u bazénu, letními radovánkami tu zcela obyčejnými, tu pro změnu erotickými se pak v poslední čtvrtině změnila na brilantní psychologické drama na pozadí závažného incidentu, do něhož se navíc mezi mileneckou dvojici skvělým způsobem vkládá i postava vyšetřujícího inspektora. Tak, rozumím tvůrcům, že rozjezd k takovým vypjatým okamžikům musí nějakou dobu trvat. Ale v tom případě bych prosil vedle vší té erotiky napětí i někde jinde a to ve věci hlubší psychologii postáv, kterou jsem po většinu času před zvratovým okamžikem poněkud postrádal. 60%

Muž-umělec se ocitá na rozcestí obrovské životní i tvůrčí křižovatky. Bída vlastního osudu v boji s alkoholem a hořkostí zašlé slávy ho nutí k přijetí finančně lákavé nabídky. Jak se popere slavný Francis Scott Fitzgerald s novou zkušeností, která víc než možnost uplatnění talentu pro něj znamená upsání se ďáblu jménem komerce...? Obrácená strana mince (nejen meziválečného) Hollywoodu zde nabízí hutný, myšlenkově nabitý prožitek se zdařilou psychologickou drobnokresbou spisovatele na dně, jemuž v případě touhy existenčně přežít nezbývá, než naučit se, jak sám říká, "dělat nesprávné věci správným způsobem" (již samotná zahraniční předloha musí být skvělá a Jiří Hubač jí proměnil ve vybroušený klenot). Před námi se ve Fitzgeraldových myšlenkách otevírá osobitý obraz morální zkázy společnosti... ,,Prožili jsme válku a chtěli jsme rychle zapomenout. Kupovali jsme nádherné zbytečnosti, které jsme nepotřebovali, za peníze, které jsme neměli..." . . . Luděk Munzar předvádí v hlavní roli strhující výkon, jeden ze svých nejlepších a z televizní inscenaci číší obrovská profesionalita. Asi nejvíc na mne zapůsobily scény z temného kupé ve vlaku, během první velké katarze hlavní postavy, tvůrci si navíc dali záležet a natáčeli patrně za skutečné jízdy (kromě výrazného ruchotu lze vnímat, jak se to ve vlaku opravdu třese a malinkým oknem pronikají světelné záblesky). Celkový dojem sráží pouze pár exteriérních scén v druhé polovině, kde ten televizní pokus o americkou slavnost působí po letech již rozpačitým dojmem. Vnímám-li ale snímek jako jeden z vrcholných Munzarových hereckých koncertů před kamerou a současně nadčasovou filosofickou výpověď, zasluhuje bez debaty plný počet hvězd. 90%

Ach, Pierre, Pierre... vy jste ale výtečník. :-) Doporučit mě, americký film, připomínající svým stylem sitcom??!... Ale tak proč ne, konverzačku dle divadelní předlohy snad ještě zvládnu. První povídka: Ale tak jo, nic hrozného. Dá se na to dívat. Ale plyne to trochu pomalu, ty dialogy jsou občas takové nemastné neslané. Zvláště ty monology hlavní herečky o samotě. Pár vtipných slovních přestřelek ano, ale ty se tam porád už dobrých 40 minut dokola opakují a ti dva se tam poráád hádají, usmířují, mají rádi, nemají rádi...Ech, tohleto že napsal scenárista Vraždy na večeři? "Nevěřím svým očím. Jseš to ty?" :D Hmm, ono je to celkem fajn zábava, pointa dobrá, ale táhlo se to a víc bych to nepřeháněl.                                    . . .         Nicméně jedeme dál, povídka druhá: Takže z příběhu spíše nadčasového jsme se přesunuli do příběhu specificky vázaného na bohaté americké velkoměsto. ♫ Yeah, I want to be a part of it New York, New York ♪... No jo, panička má hodně ráda Franka Sinatru, ale jejím partnerem se stává producent, který teď má točit s Lee Marvinem. "Jo, když se setkáme, tak spolu mluvíme." :D Vcelku jiná zápletka a odlišný vztah dvou partnerů – přibližně stejný výsledek trochu otravného střídání hádky s milováním a vtipných dialogů s poněkud zdlouhavým zacyklením v bludném kruhu. Vše obohacené tentokrát o opakování si jmen vybraných hollywoodských hvězd – hláška roku od paničky: "Minelli? Ta je rozkošná!" :D Nicméně Walter Matthau mne zaujal už o něco více, zejména jak odlíšil postavu narozdíl od první povídky a při tom svádění nějakého toho Bogarta či Marvina vzdáleně i připomínal. Tak jsem si jen říkal, (ne)objeví se tam nakonec Marvin v pěkném cameu? (SPOILER: Marvin se neobjevil, povídka skončila dřív, než odbyly čtyři. ;o))                            . . .       Tak nic, jede se dál. Povídka třetí. Tyjó, super sranda. Se válím smíchy, na tohle se oplatilo čekat. "A dívej se na mně, když s tebou mluvím!" :D Chichi, ve vtipnější situaci tahle větička nemohla zaznít! (Nebudu prozrazovat, to se musí vidět!) Také Matthau byl ze všech třech povídek na závěr nejzábavnější a konečně to frčelo v pořádném tempu. Při odhalení pointy celého problému jsem vybuchl smíchy a současně mne z ní záhy i zamrazilo. Tak tomu se říká vyvrcholení! :-)... Summa summarum, za závěrečnou povídku by byl plný počet, ty předchozí kulhají někde kolem slabších 3*. Takže ano, dík za doporučení. 70%

Osobitá Kachyňova poetika protéká i tímto filmem, v němž i ten šedivý každodenní stereotyp v ještě "šedivějším" prostředí (na cestách kamionem ve věčně upršaných dnech) vyznívá chvílemi poeticky. Zato daleko depresivnější pachuť zde začíná dýchat během dění o vánočních svátcích. Karel Kachyňa je proslulý mj. častým a pečlivým výběrem dětských hereckých protagonistů (zejména do dívčích postav), v 60. letech pro změnu obsadil do velkých rolí několik zajímavých hereček v dospělém věku. Tentokrát sáhl po zcela neznámé a nezkušené Pavle Kárníkové, nicméně podala v roli "problémové" Alžběty uhrančivý a přesvědčivý výkon. Mezi ní a Vlado Müllerem coby bručounem za volantem nákladního auta fungovalo osobité napětí i jakási chemie zároveň. Příběh o pomalém zbližování dvou lidí nejen odhlišné povahy měl občas hlušší místo a některé pasáže ve znamení útržkovitých sestřihů (např. ty v různých obchodech a ulicích, s vánočními písněmi na pozadí) působily na mne podivným dojmem. Nicméně film mne rozhodně bavil, nechyběla mu podmanivá atmosféra a kvalitní scénář se smysluplnými dialogy, u nichž nakonec nebyla nouze ani o příležitost pro zasmání. 75%

Spíše než o fobii z lítající mouchy, jak by se mohlo zdát dle zdejšího podivného obsahu, film vypráví o dospívajícím klukovi a jeho malkých velkých trablech ve vztahu k rodičům, učitelovi, rodících se milostních vztahů i pokusu o hledání si místa v životě. Smrt mouchy je průměrný film, jehož příběh je též poněkud tuctový. Nutno ale říci, že průměrný v rámci filmografie Karla Kachyni. I Kachyňův průměrný kus, bez kterého by se československá kinematografie klidně obešla a z něhož sálá účelové (ekologické) poselství bez nějaké objevné myšlenky, skrývá totiž v sobě originální poetické vyprávění a mimořádné tvůrčí nápady. Jeden z nejlepších nápadů se objevuje již v úvodu, kdy se s příběhem hlavní postavy Milana seznamujeme prostřednictvím lyrického recitativu, v doprovodu Liškovy bigbeatové hudby se sborovým refrénem "Magdaléno, Magdaléno" prozrazujícím jméno osudové dívky. Vizuální stránku zase dotvářejí pěkné prostřihy na černobílé fotografie, jimiž Milan (jak sám říká) místo psaní deníčku dokumentuje svůj život a realitu kolem sebe. Na průměrnou úroveň to v mých očích padá a zůstává spolu se scénářem a ničím nevyčnívajícími hereckými výkony. 55%