Willy Kufalt

Na úvod bych upozornil, že tento film nemá s vesmírem, jinou planetou ani Měsícem nic společného a samotný název může být tady stejně zavádějící jako zařazení do kategorie sci-fi, dle mého názoru se jedná o čistokrevní fantasy. A teď už k mým dojmům: Měsíc Jupitera nabízí v první řadě úžasnou vizuální stránku s dlouhými, ale současně velmi dynamickými záběry, plus triky na špičkové úrovni promítnuté do pomalého „evropského“ hávu, což se mi většinou hodně líbilo. Nechybí sympatické bonusy v podobě strhující automobilové honičky, natočené poctivě na jeden záběr, či charismatický herec sice nikoliv v úplně hlavní, ale výrazné vedlejší roli (představitel doktora Merab Ninidze). Tato podmanivá vizuální nádhera pak dokáže spolehlivě zakrýt i poněkud prázdný a schematický scénář o jednom neobvyklém superhrdinovi, který po smrtelné ráně zázračně neumírá, ale naopak se naučí létat a dokonce svým létáním umí léčit přítomné lidi, a o jedném chamtivém doktoru, co dokáže takový objev zneužít pro svůj zisk. Že se třeba o tom ústředním superchlapíkovi, do něhož se v lese jako i na další lidi kdovíproč střílelo, nedovíme totálně nic a tvůrci neudělali nic proto, aby si mohl alespoň trochu získat divákovy sympatie, je zřejmě už trochu vedlejší, stejně jako to, že se tvůrci alespoň náznakem neobtěžují něco málo z děje plného mysteriózních událostí vysvětlit. Svým způsobem mi to i přes ten evropský háv připomíná současné hollywoodské blockbustery: má to excelentní technickou a vizuální stránku včetně triků, pár hodně atraktivních momentů, alespoň jednoho důstojného herce a tímhle výčet kladů z valné části končí... S tím rozdílem, že tohle se svou formou a nejednou scénou letů nad městem snaží hrát i na něco hlubokého, ale zároveň se zmůže jen na jednu myšlenku okopírovanou z Wendersova Nebe nad Berlínem ohledně bezstarostného vnímání reality z „andělského nadhledu“. Mít to trochu víc domyslený scénář s kapkou logiky a alespoň trochu sympatického hlavního hrdinu, neváhal bych i nad 4. hvězdičkou, k níž skrze ten vizuální zážitek chybělo z mé strany jen málo. I atmosféra zde v některých scénách byla, ale kdo ví, třeba se mi to ještě časem v hlavě více rozleží, dostanu chuť na opakované zhlédnutí a docením Měsíc Jupitera víc... [70%]

Mám v oblibě podobné vícerozměrné žánrovky, které na pozadí ústředního příběhu ještě v další vrstvě dokážou nabídnout pro náročnějšího diváka cosi navíc, jak tomu bývá např. ve spoustě filmů od Clauda Lelouche. Ale vymyslet a natočit něco v tomto duchu vyžaduje obrovskou tvůrčí pílu a Otakar Fuka se ukázal jako tvůrce, který na něco podobného ani ve spojení se scenáristem Makovičkou zkrátka nevystačí. Ústředí příběh záhadného cizince a spisovatelky sci-fi povídek, který postupně vyvrcholení mysteriózní zápletkou, sice nepřekročí stín malé kuriozitky, ale i díky kouzelné Evě Jakoubkové na mě působil velmi mile a vyvrcholení ke konci se mi hodně líbilo. Mnohem horší je to s druhou vrstvou v podobě pocty sci-fi žánru v Československu. V rovině literárních odkazů a pocty spisovatelům to ještě funguje slušně, ale pocta filmovým sci-fi se zde koná tím nejjednoduchším způsobem a dobrých 35 minut(!) snímku z celkových 82 zde tvůrci bez invence naplnili pouze promítáním ukázek z 5ti starších filmů. Ač jde o vesměs velmi zajímavé filmy (např. Vynález zkázy Karla Zemana), sledování někdy i 8-minutových ukázek uprostřed jiného filmu nudí a diváka, který je zná, nemá čím obohatit. Způsobů, jakým by Fuka s Makovičkou mohli více naplnit zajímavý potenciál filmu, by se zajisté nabízelo mnoho, ať už rozvinutí základního příběhu o další linky a záhady, příp. v rámci té střihové roviny film naplnit kratšími ukázkami z mnohem více starších československých sci-fi (např. Krakatit, Na kometě, Slečna Golem či Zítra vstanu a opařím se čajem a další zde vůbec nejsou ani zmíněné) nebo ze zahraničí obsáhnout vedle literárního klasika Julese Vernea i filmového průkopníka George Mélièse. Nebo si Fuka místo zařazení dlouhých filmových ukázek mohl natočit alespoň jednu vlastní krátkou sci-fi povídku. Škoda, i když se mi tento film mimo výhradu ohledně dlouhých ukázek vlastně líbil, nemohu dát víc než 3*, protože jde o nenápadité parazitování tvůrců na starších filmech. Reklamu na svůj patrně nejlepší film si ovšem Fuka udělal skvělou, mám chuť si Akci Bororo (1972) zase někdy pustit... [55%]

Komedie satirická až šedivě posmutnělá... Režisér maďarského původu, který po válce utekl před komunistickým režimem do západní Francie, natočil o tři dekády později film v koprodukci se svou rodnou zemí. Předpokládám, že východní soudruzi mu to sežrali, neboť poukázal na nástrahy podnikatelů v kapitalistickém systému. Úspěšný společník tím poselstvím, jak je ten kapitalismus prohnilý, neboť lidi se zde pro vlastní úspěch musí dopouštět podvodů, přímo srší... Jako nadčasová satira to funguje, ale já bych byl rád, kdyby z toho sršela zároveň i jistá režijní nápaditost, protože navzdory skvělému scénáři a Serraultovu výkonu to občas na mě působilo mdle. Trochu se divím, že Michel Serrault do takového projektu nevýrazného režiséra nejenže šel, ale dokonce naplno odvedl v hlavní roli tak precizní práci. Jako zručný komik mohl postavu Juliena Pardota klidně ztvárnit i zcela rutinným způsobem a vytvořit z ní takovou tradiční komickou postavičku ve světě velkých věcí a ani by mi pak asi nezpůsobil problém s hodnocením, skončilo by to u mě jako jasný průměr. Jenže on by to nebyl Serrault, aby to takhle leč i v spíše průměrné komedii odflákl a nedodal svému Pardotovi cosi navíc. Serrault, aniž by při tom v několika vhodných scénách (např. u krejčího nebo imitování pana Davise) nezapomněl i na tu humornou stránku postavy, nás zde zároveň svou kreací zavádí i hlouběji do nitrných pocitů zkleslého a nevyrovnaného člověka prožívajícího nejdříve neúspěch, který záhy vystřídávají strach a nejistota z prozrazení. Ten smutek s jistou kapkou deprese zde s oným nevýrazným režijním pojetím vytváří ke všemu takovou zvláštní atmosféru a abych byl spravedlivý i k tvůrcům za kamerou, díky hudebnímu podmazu mají zas podobně zajímavě atmosféru i některé ty nudně nasnímané dlouhé scény beze slov, třeba ta „žhářská“ nebo hned na začátku příprava pokoje na kancelář... S trochou objektivity by to bylo za lepší 3*, ale jako skalní příznivec pana Serraulta rád lehce přihodím. Jen mě mrzí, že Serrault tady nedokázal najít jediného důstojného spoluhráče (možná až na Jacquea Legrase, se kterým se žel potkali jen ve dvou kratších scénách) a nad všemi ostatními až příliš ční, což se negativně na výsledním dojmu projeví snad pokaždé, co kameru opouští. [75%]

Potěšilo mě, že se na oblíbeném titulkovém serveru nedávno objevily české titulky k dalšímu televiznímu filmu od Michaela Hanekeho. O něco méně již film samotný. Rozmělněná psychologická mozaika na pozadí situace v poválečném Německu mě až na několik scén příliš nedokázala oslovit. Asi hned tak nezapomenu na scénu s lepením domků ze sirek, který staví zestárlý manžel s obrovským zápalem, zatímco z rozhovoru s jeho ženou v té samé chvíli je slyšet a cítit, jak se jejich vztah naopak neúprosně rozpadá... Tahle scéna mi připadala geniálně promyšlená a zároveň pocitově skoro až zdrcující, stejně úderně záhy poté na mě zapůsobilo rodinné drama u vánočního stromku včetně následovního vyvrcholení (...nechci spoilerovat). Podobně uzemňující je i závěr, kdy ačkoliv se film z poměrně depresivního černobílého obrazu překlopí do barev, stává se svým sdělením ještě smutnějším, neboť ukazuje jednu z mála radostných chvilek manželství ústředních postav, která už je dávnou minulostí... Nicméně škoda, že takhle silný nedokázal být tento mozaikovitý film po celou dobu. Své umělecké kvality rozhodně má, na můj vkus mezi tím až příliš často plynul ve znamení nicneříkajících útržků v doprovodu dobových songů. [55%]

Asi dva týdny dozadu jsem na balkonu nezáměrně zaslechl hlasitý telefonát jednoho mladíka na jiném balkonu, který s tou svojí dokázal 10 minut dokola řešit, zda je možné milovat bez citů, snažíc se u toho zachránit či alespoň pochopit jejich složitý a zřejmě již ochabující vztah. Jo, tak tady jsou přímo ve filmové podobě, ta neustálá a pro náhodného svědka někdy až otravná řešení vztahů, jakými jsem si zatím naplno neprošel (a možná proto zatím nedokážu ten film výrazněji ocenit?), ale jaké nejednou pozoruji z okolí. Nemohu říci, že by mě vyloženě nadchl film, který po celé dlouhé dvě hodiny řeší bloudění v milostných vztazích několika mladých lidí, ale při tom po většinu času kráčí tak trochu odnikud nikam, nepřináší vyloženě nezapomenutelné scény a nemá ani výraznější vyvrcholení. Připomíná mi to tvůrčí postoj Věry Chytilové, pro kterou při tvorbě filmů většinou nebyl zásadní příběh, ale v první řadě pohled na vybranou problematiku, což může být ve výsledku zajímavé (což tady do jisté míry taky je), jen by to k větší spokojenosti z mé strany potřebovalo mít buď kratší stopáž nebo pořádně uzemňující vyvrcholení (což tady pro mě chybělo). Na druhou stranu Karel, já a ty je filmem, v němž autor zmíněné téma dokázal uchopit skutečně citlivým způsobem a u něhož často máte díky velmi přirozenému pojetí dialogů, hereckých projevů i režie ten pocit, jakobyste sledovali kus autenticky zachyceného života, což se mi líbilo. Vyloženě jsem si užíval i pro film netradiční a podmanivou muziku se sólem na bicí. Vcelku jde o příjemný film, který si lze pustit klidně i jen jako kulisu k nějaké domácí činnosti, ale zároveň nebude ztrátou času ani během plně soustředěného sledování a nelituji, že jsem se na celovečerní debut talentovaného Bohdana Karáska podíval. Představa, že by současná česká kinematografie, do níž se právě Karáskovi podařilo vnést malý svěží závan, získala mladého tvůrce nezávislých autorských filmů v podobě režiséra, scenáristu, herce a ke všemu i hudebního skladatele v jedné osobě, je vážně moc hezká a inspirativní. A já zatím mohu doufat, že tento film ve mě teprve časem uzraje, případně na něj více uzraju já, až mi bude taky něco přes 30. :o) [70%]

Volám třikrát hurá! Zrodila se čistokrevní stylizovaná komedie s poetickým nádechem, jakou bych od současné americké kinematografie přeplněné v oblasti zábavných filmů kvantem akčních a superhrdinských trháků vážně nečekal! Až jí považuji za menší zázrak. Jen mě mrzí, že jsem zaspal dobrých 7 let, o to víc jsem si však podobné filmové překvápko od počátku vychutnával, tajně u toho doufal, že to nadšení ze mě za krátkou dobu během sledování neupadne a naštěstí neupadlo. Wes Anderson mi svou okouzlující hravostí a zároveň vizuální, hudební i vypravěčskou propracovaností výrazně připomínal moje režisérské oblíbence starší generace Pierra Tcherniu a Karla Zemana, vypadá to, že se budu muset na Andersonovu tvorbu konečně více zaměřit. Grandhotel Budapešť je nezaměnitelnou filmovou komedií s naprosto originální stylem a také originálně promyšleným světem. Ten na jedné straně vychází ze skutečných reálií doby kolem 2. světové války a rovněž tvorby Stefana Zweiga (na nějž svou vizáží odkazuje hned v úvodní scéně vypravěč za stolem), ale současně s invencí sobě vlastní pojímá realitu válečné doby rozervně poetickým způsobem a přináší celé množství osobitých postaviček, z nichž vás prakticky skoro každá (i některé skutečně jen epizodní) dokáže něčím zaujmout. Chvílemi až zdánlivě bezedná studnice vtipu pramení nejen z postav, dialogů, množství vizuálních gagů, černohumorných prvků, různých svérázných nápadů (dlouho jsem se domníval, že po prvním zhlédnutí u mě zvítězí groteskní scéna s útěkem z věznice, ale nápad se zastávkou lanovek a výměnou cestujících ve vzduchu jí nakonec překonal :)), ale vtip se rovněž ukrývá i v samotné formě a luxusní hlody uprostřed nostalgické retro atmosféry nejednou dodává i samotný vypravěč! Úžasné, jsem pobaven a zároveň nadšen, uchvácen... přesně taková kombinace nápaditého filmového umění a současně velké filmové zábavy v jedném balení mi v tom současném filmovém světě tolik schází. Díky, Wesi, že jste to konečně prolomil! [95%]

Loď v trávě, distribuovaná aktuálně v rámci výběru starších francouzských filmů Netflixem, mě na první pohled okamžitě zlákala, přestože jsem jména většiny herců ani režiséra neznal. Během sledování jsem si říkal, že mi to stylově hodně připomíná filmy tzv. nové vlny 60. let, ale kupodivu víc ty polské a československé, než přímo francouzské, ba skrze vztahový trojuhelník dvou mužů a jedné ženy i další motivy (především ta loď, byť tady ne přímo na moři, jen na trávě...) jsem si několikrát vzpomněl na Polanského Nůž ve vodě (1962). Skončí film a já díky ČSFD teprve s velkým překvapením zjistím, kdo se to na filmu podílel jako jeden ze scenáristů! A že Loď v trávě je vlastně jeden z mnoha filmů osvědčené scenáristické dvojice Roman Polanski – Gérard Brach, který ale tentokrát nerežíroval Polanski, ale výjimečně ten druhý a méně známý (Brach). Po většinu času jsem zde sice necítil až tak silné dojmy oproti zmíněnému Nože ve vodě, což bude možná i tím, že tam bylo souvisle přítomné napětí mezi třemi protagonisty, zatímco zde se objevuje kromě dalších epizodních postav i nejeden střih v čase a napětí v některých místech dokáže chvílemi povolit. Díky velmi přirozenému herectví, civilním dialogům a uvolněné atmosféře jde o drama, které se většinou sleduje příjemně a teprve k závěru se vztahy naplno vyhrotí. Před koncem jsem se zamýšlel nad hodnocením, které udělím, a hledal výraznější důvod ke 4 hvězdičkám. Záhy přišlo vyvrcholení, které mě pocitově slušně rozsekalo a udělalo z celého jednoduchého příběhu v pravou chvíli silnou záležitost. Takže ano, 4* jsou jasné a rád se časem podívám i opakovaně. Stejně mám ale pocit, že kdyby film tenkrát dokončil a natočil Polanski, asi by s jeho stylem v plné formě vyzněl ještě o něco silněji. [75%]

Bergmanovo psychologické konverzační drama jednoho muže a dvou žen na jevišti po zkoušce je popravdě mnohem víc psychologické a konverzační, než vyloženě dramatem. Těch 70 minut dialogů z jednoho jevišti jde, ač bez souvislého příběhu, do hloubky psychologie postav a obsahuje bezesporu obdivuhodné herecké výkony, což u Josephsona a Thulin nepřekvapí, ale u mladičké a pro našince neznámé Leny Olin překvapením může být. Na druhé straně celá tato inscenace s divadelní režií v jedném prostoru mi připadala poněkud monotónní, bez kouska atmosféry i napětí a navzdory relativně krátké stopáži i vhodnému rozpoložení z mé strany jsem měl zde docela problém naplno udržet patřičnou pozornost a zájem o postavy i celé dění. Díky hercům a zajímavému námětu (jakési drama na jevišti mimo hraného dramatu) sice dávám ty 3 hvězdičky, ale jinak Po zkoušce vnímám spíše jako obyčejnou a průměrně zrežírovanou TV inscenaci, která si získává výraznou pozornost kvůli jménu režiséra, ale mě osobně vedle herců a některých dialogů moc neměla čím oslovit. [55%]

Dívat se na Sama B. v podání Sama R., jak zcela sám tráví dlouhý čas na kosmické lodi, mě zrovna spočátku dvakrát neoslovovalo. Navíc ačkoliv jsem měl pocit, že ten film by mě měl pohltit do poněkud bezútěšné atmosféry samoty a že by měl mít komorní průběh, od počátku tvůrci zvolili takové množství svižných střihů, že nějakou působivou komorní či dramatickou atmosféru jsem v tom prakticky ani nestihl pocítit. První třetina prošla kolem mě bez většího zájmu, ale když se poté na scéně objevil i Sam č. 2, začala slušná zábava a vzešlo z toho vcelku příjemné moderní sci-fi v pro mě osobně sympatickém nízkorozpočtovém hávu bez velké akce. Dokonce vedle pohltivé atmosféry (speciálně směrem k závěru) a pěkných poetických sekvencí s jakýmisi kosmickými „traktory“ (?) jezdícími po povrchu cizí planety jsem se dočkal ve dvou scénách i slušnému náběhu k silnějším emocím. Ve výsledku mi mimo poněkud odtažitou první třetinu malinko překážala jistá žánrová nesourodost, kdy během většiny společných scén a často dobře (i vtipně) napsaných dialogů mezi Samem a jeho klonem se nálada filmu mění v komedii, zatímco v jiných scénách se mezi tím snaží dát vyniknout dramatu o odloučení kosmonauta od rodiny. Obě tyto žánrově protikladné roviny měly v sobě velký potenciál, který nicméně ani v jedné z těch dvou rovin dle mého názoru nebyl využit naplno. Moon hodnotím jako slušný oddechový film svého žánru spíše na jedno zhlédnutí, který má zdařilý vizuál, pár zapamatovatelných momentů, nebyl pro mě ztrátou času, ale ve výsledku určitě měl i na víc... [65%]

Ojedinělý příběh podle skutečných událostí o tajemném muži z Německa z první poloviny 19. století mě od počátku fascinoval. Do pocitů a zvláštního světa Kaspara Hausera, který dlouho vyrůstal v zapadlém vězeňském koutu bez poznání vnějšího světa a teprve postupně objevuje svět, život, lidi a řeč, se mi podařilo hned během prvních minut filmu vžít. Dokonce natolik, že jsem poprvé u cizojazyčného filmu s dostupnými titulky udělal jednu nevídanou věc: titulky jsem si úplně vypl! Německy sice něco rouzmím a základy této řeči ovládám, ale zdaleka ne natolik, abych pochytal význam všech dialogů ve filmu a díky tomu, že mi jejich obsah zůstával do jisté míry tajemným, byl to pro mě ještě větší zážitek. Ještě lépe se mi podařilo se pocitově vplížit pod kůži hlavní postavy, která stejně tak této řeči dlouho nerozumí a jen teprve určitá slůvka a výrazy začíná pochytávat. Werner Herzog natočil tento příběh tak fascinujícím způsobem, že lze ho z větší části sledovat klidně i pouze na základě vizuálního ztvárnění, kamera tu na mě v nejedném záběru působila přímo magicky... asi nejvíc se mi líbil záběr na Kaspera nad studnou zabíraný skrze jeho odraz ve vodě, ale i všechny poetické scény z přírody či zahrady na mě zapůsobily stejným dílem, jako sehrané situace hlavní postavy v konfrontaci s reálným životem. Opětovně jsem si pak titulky zapl až v momentě, kdy se Kaspar Hauser naučil pořádně mluvit. A bohužel, měl jsem pocit, že čím víc a rozsáhleji se ve filmu začalo mluvit a čím víc se dostával již poměrně vyzrálý Hauser mezi nejrůznější lidi včetně bohatou smetánku na večírku, tím i v některých scénách ke konci již moje nadšení mírně upadlo. Určitě silný film, který bych si ale pro případné plné hodnocení přál vidět i silným způsobem zakončený, místo onoho vědeckého rozboru vypitvaného mozku. Rozhodně ale spokojenost, protože jde o další Herzogův film, od kterého jsem dostal (i přes pár hlušších míst v poslední půlhodině) velký zážitek dle očekávání. [85%]