Willy Kufalt

Eurospy úplně nepatří k mým oblíbeným a vyhledávaným žánrům, jenže Zbyněk Brynych mě dostal svým Smykem (1960), tak jsem po letech šel i do reprízy Transit Carlsbad – československého filmu, který mi utkvěl v paměti jako ten, v němž se takřka neustále mluví cizími jazyky. Oproti původním dojmům mi dnes snímek sedl mnohem více. Brynych má možná rozporuplnou tvorbu, ale cením si na něm často originální přístup k filmovému stylu a způsobu vyprávění, i snahu otevřít tehdy u nás netradiční témata i žánry. Jeho hledání nových cest se mi zamlouvá... Ve Smyku mě nadchl, když propojil formálně neotřelý špionážní thriller s psychologickým dramatem. U Transit Carlsbad jsem zas měl dojem, jakobych sledoval snad nejpoetičtější špionážní film své doby. Hodně má na tom podíl hudba režisérova dvorního skladatele Jiřího Sternwalda, která spolu s mnoha záběry v lázeňském prostředí Karlových Varů dotváří neobyčejnou atmosféru, vystihující kouzlo svého místa. Černobílou kameru má Brynych opět úžasnou, dále i s mnoha detaily na zpocené obličeje v napětí, a v celkovém stylu s nádechem šarmu a původu i jazyku hlavních postav je vidět, že se mu zalíbily francouzské kriminálky... Ten film nestojí na nadupaném napětí, oproti Smyku nepřichází ani s hlubšími myšlenkami, ale v ryze pocitové rovině jsem si ho značně užil coby stylovou jízdu, během níž se režisér hraje s žánrem, stylem, detaily, jemnou parodií i divákem, využívá k tomu skvělé herce v čele s (francouzsky mluvícími) Josefem Vinklářem a Jiřím Adamírou... a točí si uprostřed šedesátkové svobody další svůj film, celkem lhostejně k tomu, že ho spolu se snahou skloubit styl československých a francouzských kriminálek ocení zpětně hrstka fajnšmekrů. Mně se dost trefil do noty, ačkoliv majstrštykem pro mě zůstává Smyk. [75%]

A tohle mělo být co? ... Dva lidé, kluk a dívka, dlouhodobě nic jinýho nedělají, než že se neustále oddávají vesměs perverznímu sexu, mezi tím užívají drogy a po večerech chodí na koncerty. Regulérní porno scény, v nichž si ústřední dvojice i několik minut vzájemně olizuje a žmoulá v ústech genitálie, se střídají s písněmi z živých koncertů a dokumentárními záběry na Antarktidu. Asi Winterbottom zatoužil, abych u jinak pohodové hudby zvracel, já však raději využil možnosti rychloposuvu a zmenšování okénka přehrávače. Nejvtipnější a nejhorší je, že za touhle absurdní splácaninou můžete najít hlubokomyslný art, tak inteligentně se ten slepenec koncertu a tvrdého porna spolu s několika záběry na ledovou krajinu tváří. Můžete přemýšlet nad tím, jak jsou ti dva mladí v několika obyčejných scénách mimo sex a drogy symptatičtí, zatímco již za pár minut se opět vyžívají v úchylných choutcích. Můžete si v tom skrze voiceover a psaní knihy o Antarktidě najít filozofii života a myšlenky o hledání svého místa na Zemi. Můžete se domnívat, jak originální psychologickou studii vyprázdněného života a vztahu založeném čistě na sexu sledujete. Dokud si neuvědomíte, že by pro poskládání toho filmu stačilo z 90% natočit a splácat poloamatérské fan videa z koncertu, sérii akcí dvou lidí ve jménu tvrdého porna a random záběry z dokumentu o Antarktidě, a že to ani se zbylýma 10% jakžtak dotvářejícíma cosi jako příběh není v ničem trochu propracované. Bez onoho porna by mohlo být Devět písní celkem fajn nezávislou pocitovkou, takhle za to zneužívání dobré hudby a pěkných záběrů k podobným výtvorům neudělím ani tu 1 hvězdu. [15%]

Smyk je filmem, který u mě v průběhu let s každým zhlédnutím stále více zraje a znovu ve mně silně rezonuje. Zbyněk Brynych úžasně vyladil styl filmu, který nejednou přechází do originálních sekvencí plných tajemna a expresivity. S vervou šíleného umělce ve střižně vnáší řadu flashbacků, nečekaných střihů, mění formát obrazu, prolíná i zakřivuje více záběrů, nechává herce prolomit čtvrtou stěnu nebo v dialozích přecházet z němčiny do češtiny, posléze do angličtiny a zpátky... Za tu psychedelickou spleť záběrů, co Brynych provádí v doprovodu šansonu Karla Högera, by se nemusel stydět ani David Lynch. :-) A světe se div, vůbec nemám pocit zmatku ani nadvlády formy, protože Brynych se dokáže i zastavit, zklidnit a se skvělým, fyzicky proměněným Jiřím Valou rozehrát i klasický příběh. Retrospektivní útržky časem s aktuální dějovou linkou složí nejen psychologický příběh hlavní postavy emigranta, ale i obraz zlomových dějinných událostí (2. světová válka, převrat v únoru 1948, studená válka mezi východním a západním blokem atd.). I tu jazykovou směs má Brynych promyšlenou, stejně tak bohatou symboliku, např. motiv zeměkoule (vč. dětského vypuštění „Lajky“, rok před blížícím se prvním letem člověka do vesmíru) a další mnohavrstvé odkazy, třeba s tou legendou o rytíři Bruncvíkovi. Napínavý dobrodružný děj přejde v poslední třetině do silné katarze u poslechu československé hymny (což je scéna, která mě rozsekala) a záhy bolavé konfrontace s rodinou... a ve mně tepe dilema, zda odsuzovat víc rodinu, která pro svůj klid a relativní štěstí raději kráčí s režimem, nebo člověka, který opakovaně páchá s nabitou zbraní zlo, ale s jehož zbylými postoji a vyřčenými myšlenkami dost souzním a u nějž vnímám tragický osud. Nesoudím, cítím problém i jisté pochopení na obou stranách, jen se neklidně nechávám zanést do spleti nesnadných dějin a jsem (nad filmem) opakovaně fascinován, když se tvůrcům takto podaří spojit unikátní cinefilní formu, žánrovou (60's eurospy) zábavu i kus dramatu s podněty k zamýšlení. [90%]