Oběť

Michala Blaška sleduju delší dobu – nejen jeho věci pro Českou televizi (Podezření, Případy 1. oddělení), ale i jeho krátké filmy jako například Atlantída, 2003, která se promítala v Cannes. Oběť je vizuálně nádherný film, který je příběhem o silném morálním dilematu, kde jste do poslední chvíle napjatí, jak tvůrci vybruslí s konfliktem vystresované, ale neuvěřitelně silné ukrajinské matky vs. české společnosti. Maximální doporučení! 💯 (26.09.2022)

Mnozí si moc dobře pamatujeme, jak si ukrajinská matka z Břeclavi nejprve prožila krušný zážitek se zprávou o těžkém zranění syna, následně s informací, že za ním stojí napadení trojicí mužů, a ve finále, že za událostí ve skutečnosti stála lehkovážnost chlapce, který následně obelhal nejen ji, ale i policii a celou zemi. Velké sídliště a nesnadné soužití Čechů, Ukrajinců a Romů. Samozřejmě také Irina jako ostatní menšiny i po letech v Česku vnímá pohledy skrz prsty, ač se snaží zodpovědně pracovat, vychovávat syna a zapojovat se do chodu společnosti – třeba tím, že zkusí štěstí s vlastním kadeřnictvím. Postav je tu ale víc a každý manipuluje pravdou podle svého a podle svých úmyslů. Uprostřed rozjetého vlaku se však Irina dozvídá nepříjemné skutečnosti, které jí dokonale sahají do svědomí. Ač je téma zatraceně silné, režie profesionální a tvůrci pracují s neutěšenými reáliemi současného Česka, výsledek je místy unylý a nevtahující, a to si nemyslím, že bych potřeboval (pracuje se hodně s náznaky) vše dostávat na zlatém podnose. (21.05.2023)

Velké zklamání vyplývající z velkých očekávání. Opěvování Michala Blaška, cena kritiků za ženský herecký výkon, silné téma., to vše rezonovalo. V průběhu jsem si uvědomil, že šlo nejspíš o hodně medializovaný případ z Břeclavi, takže žádné velké překvapení se už konat nemohlo. Ačkoli má snímek poměrně krátkou stopáž, je zdlouhavý a unylý. Možná, kdybych se na něj tolik netěšil, nebyl bych tak moc zklamán. (25.03.2023)

Michal Blaško je rozhodně jedním z režisérů, které je dobré sledovat. Asi si umím představit výraznější konec tohoto psychologického dramatu, ale to je jediná výtka. Obsazení ukrajinských herců do hlavních rolí sice vypadá strašně aktuálně, ale přišlo ještě před válkou na Ukrajině. Vita Smačeljuková je každopádně jako matka řešící bezvýchodné dilema dokonalá. (18.01.2023)

Tato cíleně multikulturní detektivka (cílená v tom, za co ji považuje rivah) mi rozhodnně - po vánočním Columbovi a jiných - nepřišla až tak špatná, rozhodně ne tak, jak jsem tušil. Téma týkající se lži, jež se drží člověka jako hovno podolku, je nosné samo sobě;  i bez multikulti-přesahu. Zde se lež sice netýkala jen jedince, nýbrž určitého společenství, které bylo jejím nositelem, a to sestávalo jak z Ukrajinců, tak z Čechů. Jak do toho ale zapadli Rómové, kteří se ničeho neúčastnili (pár oken, na to si tak ještě troufnou), ale dopadli nejhůř? Na druhé straně se Irina stala předmětem zájmu a tím i poskytovaných výhod dvou českých opozičních "stran", konzervaticů a alternativců, jejichž představy naplnila jen částečně, a tím i od obou může očekávat jistých represivních opatření. Samozřejmě nepodezírám autora, že by chtěl vymezit Čechům oblast politiky, Ukrajincům podnikání a Rómům kujónství. A i kdyby, za pokus to stálo. (05.01.2024)