Můj milovaný vrah

Tak nějak nevím, tento film měl velmi slibný rozjezd, vražda pojišťovacího vyšetřovatele, dekapitace mechanickým rydlem. Jak přibýval čas, přibývalo i mrtvých, sebevražda muže, uškrcení ženy, vražda v bytě mladé učitelky (docela naivní scéna, už maminka mě učila, že nemám pouštět do bytu cizí lidi a co pak pro křehkou ženu ten naprosto netypický nástroj jen tak ležérně položený na stole?), navíc všechny ty záchytné body vedou k nevyřešenému případu únosu a vraždě malé ale chytré dívky. Místy trochu nuda přesně do té doby, než přišla ona neslavná, avšak okázale násilná grafická scéna (vražda cirkulárkou), mezitím nějaký ty kecy (skandální a zcela nesmyslné odhalení mladé dívky asi 11-12 let?), a mírně depresivní a melancholické spiknutí s velmi zamotaným a matoucím zvratem. Uff.. Příběh je, zdá se dobrý, film má dobrou myšlenku, identita zabijáka zůstane divákovi vlastně až téměř do konce skryta. Prostředky, jakými ho inspektor však ve finále odhalí, jak napsal kolega pepua, jsou něco ve stylu à la "Hercule Poirot", Christininy "Vraždy v Orient expresu" nebo filmů s Columbem, vás donutí tak akorát se usmát, konec je tedy značně nezvyklý a příliš krotký ve srovnání s jinými filmy ze stejné doby. Co bych ale určitě vyzdvihl, jsou vizuální a stylistické výšky, role veterána Hiltona (tady s knírkem, který mu ale moc neslušel) chvílemi naprosto bezradného inspektora a památné hudební skóre mistrů Morriconeho a Nicolaie (ženský chorál-dětská ukolébavka?), které výborně sedí k atmosféře filmu a které mi trochu připomínalo ústřední melodii z jiného gialla filmu viděného před nedávnem "Who Saw Her Die"? od režiséra Lada, ale svým obsahem (týrání a vraždy dětí) byl film podobný i Fulciho majstrštyku "Non si sevizia un paperino" ze stejné doby! Málo známé spíše decentní giallo od málo známého režiséra (jehož zaměřením byly především westerny "Mé jméno je nikdo"), svým způsobem ale stylové... (05.07.2010)

The Bird with the Crystal Plumage Daria Argenta svojim spôsobom stvorilo žáner, lebo po jeho veľkom úspechu sa roztrhlo vrece s giallo. Rok 1972 bol jednoznačne vrcholom popularity, kedy vyšli desiatky talianskych thrillerov s vrahmi s koženými rukavicami a s detským motívom. Mio Caro Assassino nie je ničím odlišný, na môj vkus je až príliš detektívny (finále je ako z Agathy Christie, kedy detektív vysvetľuje skupine podozrivých, medzi ktorými je vrah, čo sa stalo), bez podmanivého vizuálu či dráždivej erotiky. Ostáva tak len mysteriózna hudba na štýl Rosemary's Baby. (16.11.2020)

Další zapomenutý flák, jenž my, zdejší uživatelé, objevujeme především díky zapáleným titulkářům, za což patří velký díky. Jak jsme všichni jistě poznali, Mio caro assassino je klasickým giallem: obsahuje všechny potřebné atributy pro splnění divákových potřeb. Tím mám samozřejmě na mysli tajemného zabijáka, vraždy, výborného detektiva a povinnou nahotu. Příběh se tentokrát točí okolo únosu malé dívčiny, a i když druhá půlka citelně zbrzdí svižné tempo té první, pořád je to slušná zábava. Vzestupné vygradování bohužel také chybí, místo ní se dočkáme typicky columbovského závěru. (01.11.2011)

Průměr. Úvodní vražda zeleným bagrem navnadila, detektiv sympaťák, pak ale trvalo než se nastartovala správně zlověstná atmosféra, v tý familii unesený holky jsem se ztrácel a finální odhalení mě ze židle zrovna nenadzvedlo. Dětské kresbičky a hudební motivy jsou v ceně, ale u Argenta jsme viděli a slyšeli lepší, taky vizuálně nic extra. Když si šel vrah pro tu babku bylo to docela napínavý. (19.11.2012)

Natočit pořádné giallo jo to je kumšt. My Dear Killer je kousek co se patří. Zápletka postupně pohltí a identita vraha ve mně skutečně vyvolávala do posledního okamžiku rozpaky. Napětí se stupňuje, až vše vyústí do skvělého závěru. Tonino Valerii zvládl své řemeslo na jedničku. George Hilton podává svůj zřejmě nejpřesvědčivější výkon a z Morriconeho hudby zamrazí. Nemám co bych dodal. (17.01.2013)