Odvrácená tvář

Jestli puszta přiměla Maďary, aby se na ní usadily nebo - a to je již spolehlivě vyvráceno - si jí vytvořili mýcením zde již usazení Maďaři, je stejně bezpodstatné jako úvahy porovnávající Antoniovu "Noc" s Jancsóvou "Odvácenou tváří". Puszta - od staroslovanského „pust“ (prázdný, pustý) - je myslitelnou projekcí do nitra doktora Jároma Ambruse, podobně jako dva volové spřažení jhem a ovládaní (povely jeho otce), a druhý den odvedení na porážku (járom = jho, ale také poroba a útlak). Zážitky posledních dnů, ve městě a na venkově, ke kterým se staví vesměs odtažitě, se nakonec projeví jakýmsi náhodným letmým osvícením, které nemusí být v jeho budoucím životě poslední. Porovnání "středoevropského" neorealismu s italským je samozřejmě na místě. Hrdina je zde vystaven tak silnému emočnímu tlaku, že už není schopen navazovat a udržovat své vztahy s okolím a s lidmi v něm usedlým běžným způsobem. Podobně i Martin Charvát: "Jiným příkladem jsou pro Deleuze filmy italského neorealismu, ve kterém jsou postavy vystaveny tak silným událostem, že nemohou ani mluvit ani se hýbat či komunikovat s ostatním světem. (in: Gilles Deleuze. Asignifikantní sémiotika). (20.12.2019)

Pozoruhodný raný film maďarského režiséra Miklóse Jancsó, jehož hlavní postavou je mladý lékař dr. Ambrus, který se vrací do rodné vesnice, aby přemýšlel o sobě, o svém životě, o vztazích k svým blízkým. Dr. Ambrus se setká mj. se svým otcem, který je těžce nemocný, ale i s někdejší láskou Martou. Film je natočený v pomalém tempu, klade důraz na dlouhé záběry. Má zajímavou atmosféru, výborně vykresluje charaktery jednotlivých postav. Pro mě nejzajímavější částí je první třetina snímku, která se odehrává ještě ve městě v nemocnici, kde se schyluje k operaci mladé ženy. (19.11.2007)

Neznasam magyroszag kinematograf, a len asi Miklos Jancso bude svetla vynimka. Perfektne vykresleny profil lekara, ktory sa prechadza svetom, ktory len pozoruje - osobne sa ho nedotyka. Dej opat nie je dolezity, dolezity je vnutorny svet lekara a vonkajsi svet, ktory pozoruje. mam rad nedejove filmy uz od Antonioniho Zabriskie Point. Antonioni bol len tak mimochodom velkou inspiraciou pre Jancso-a. 85 % (18.04.2017)

Naskočím-li na ustálenou vlnu srovnání Jancsó - Antonioni, dá se k tomu dodat pár neuspořádaných postřehů. Například Antonioni (v celé tetralogii) zachycuje vykořeněnost moderního člověka v jeho přirozeném životním prostředí - městě (snad s výjimkou "Dobrodružství", v "Červené pustině" je již venkov pohlcen průmyslem), Jancsó z města vychází a postupuje směrem zpět na (ještě přežívající původní) venkov, kde se hlavní postava snaží znovu uchopit něco ze své ztracené autenticity. Hrdina "Odvrácené tváře" se na rozdíl od Monici Vitty musí osobně potýkat s nenaplněním nadějí minulosti (opět vztah venkov x město = víra tradiční společnosti v pokrok modernity/ města) i s osobním vypořádáním se s křivdami téže minulosti (nezpochybnitelná socio-ekonomická modernizace se ve východní Evropě platila mnohdy velmi draho). Proto se mi nezdá míra "vykradení" Anonioniho od Jancsóa jako nějak důležitá, spíše se mi "Odvrácená tvář" jeví jako umně přenesené zachycení krize moderního člověka na specifika východní Evropy. (09.04.2014)

Zoltán Latinovits byl důvodem, proč jsem si pustila „Odvrácenou tvář“. Naprosto skvělý Zoltán Latinovits bude důvodem, proč si „Odvrácenou tvář“ pustím znova. Už dlouho mne žádný film tolik nepotěšil: z opravdové divácké skepse a měsíc trvající apatie, do které mne uvrhlo opakované sledování filmů Miklóse Jancsóa, mne paradoxně vytrhl režisérův debut. Čímž netvrdím, že beru na milost tu záplavu idealistů a socialistů v jeho následující tvorbě, jen jsem schopna přehodnotit nebo alespoň malinko poopravit svůj znechucený postoj k jeho pozdějším formálním manýrám. Konec konců jsem ty filmy vždycky cenila, přesto se na mé nedůvěře v upřímnost těch sdělení nic nezmění. Zato Zoltán! Zoltán útočí na mou hereckou topku. (03.03.2012)