Začalo to karafiátem

Zábavná konverzačka, ve které parta vynikajících herců rozjíždí svižnou vztahovou šarádu se spoustou více či méně očekávaných zvratů, argumentů a vtípků s takovou kadencí, že jsem se ani na okamžik nenudil, byť věřím, že čím víc má člověk odžito a nazkoušeno, tím víc se bude bavit a užívat si každou scénu, a samozřejmě naopak. Naskýtá se přitom otázka, proč už se dnes netočí tak dobré věci, když to nepotřebuje ani velký rozpočet, ani náročnou produkci. Stačí jen kvalitní scénář, kterému vdechnou život výborní herci kočírovaní alespoň dobrým režisérem. Že by takových už dnes nebylo? (05.03.2019)

Pokračování o dvanáct let starší inscenace Kaviár jen pro přátele. Na to zřejmě Jaroslav Dudek zapomněl a obsadil to jinak (jenom Vladimír Menšík a Josef Somr vydrželi ve svých rolích, Jana Štěpánková hraje jinou postavu než v KJPP a ostatní jsou vyměnění). I přes tento zmatek je to zajímavá, až trochu mrazivá satira a ať je to jak chce, obsazená je atraktivně. (06.05.2003)

Zahrané je to skvěle, scénář postupuje logicky a moc jsem si užil ten nápad prohození partnerů doma jak v rošádě a co to komu přineslo, ačkoliv tedy s poselstvími inscenace moc nesouhlasím - v podstatě se ironizuje manželská věrnost, žít na hromádce je prezentováno jako pravděpodobně lepší volba, opět se dozvíme ten Plzákův blud, že nevěra utužuje manželství (že to říká zrovna on, kolik těch svých manželství asi udržel?), ostatně Plzák si tu zahraje svou komickou vsuvku také. V inscenaci sice nakonec k žádné nevěře nedojde, ačkoliv dvakrát je na spadnutí, ale je znát, že scénář a dramaturgii vedly ženy, protože chlapi se vlastně zachovají jako bačkory. Celou dobu jsem si vlastně říkal, že ti chlapi jsou buď pod pantoflem, že jednají, jak jednají, nebo to nejsou chlapi, protože jinak by jim scénář předepsal, to by chlapi fakt v reálném životě udělali - nechali by ženské jejich metafyzicko-romantizujícím problémům romantických filmů, a sami by se všichni čtyři sešli v hospodě na pivu, kde by své partnerky zdrbli, srdce si vylili a šli spokojeně domů. (17.10.2022)

Ani jsem nevěděl, že tato inscenace má i svůj první díl. To jsem se dozvěděl od kolegů zde. Není to bohužel ani v zajímavostech ani v Podobné. Nicméně já inscenaci nepovažuji za komedii. Nebo ne extra povedenou. Je sice skvěle obsazená - například Jitku Molavcovou člověk často v současnosti na obrazovkách nevidí a to ani v reprízách. Navíc Molavcová ve spojení s Menšíkem? Tak to je ještě originálnější. Ale právě i díky Miroslavu Plzákovi bych spíše řekl, že jde o takovou hranou manželskou poradnu let osmdesátých. Jo, to tenkrát nebylo tolik časopisů a už vůbec ne internet. A tak holkám musely stačit kamarádky. Dneska si ženská přečte dvacet, třicet článků - zase od ženských, většinou feministek, a hned ví, jak se mají chovat v manželství, v sexu a jak na chlapa. Dříve byly populární dámské časopisy, dnes sice také, ale už je válcuje internet. A tak se ženy chovaly podobně jako to můžeme vidět. Stačí jedna hloupá rada následovaná další a už se to míchá. A o tom právě inscenace je. Bohužel...právě karafiátem to začalo a pak skončilo. Od té chvíle se už jen manželé vzájemně navštěvují a své manželské problémy si vyřeší díky tomu. Ovšem na tom je jen málo vtipného. Ale až někdy budu ženatý, tak se pobavím, jak se manželství po dvaceti letech řešilo počátkem osmdesátých let. (15.03.2020)

Dudkův pokus navázat na skvělou inscenaci Kaviár jen pro přátele selhává především svou kompromisností: zatímco podstatně starší televizní snímek nesmlouvavě tepal maloměšťácké konvence a humorné prvky v něm spíše jen vyostřovaly kritický soud - trpkly jako prošlé placebo a důsledněji zesilovaly konfrontaci se zavrženíhodnou licoměrností, kritičnost pozdější, normalizační satiry tlumí to, jak z ní nestvůrně přecpané trčí sláma nevtipné komiky. Hrůza izolovaných domovů, které nahradily svět, vztahů, které se vyčerpaly setrvačným obelháváním se, většinou scén jen prosvítá. Jednoznačně se odhaluje opět jen tehdy, když se na scéně objeví Menšíkův Honza a jeho věčná „dívka“. Uspěchaně sepsaný scénář nebo opatrnost jim však neumožňuje poskytnout skutečnou životní alternativu: jejich linie se uzavírá pesimisticky, nikoliv otevřeně a odvážně, jak by si to každá svobodně cítící a milující bytost přála. (30.12.2020)