ostravak30

Bestiář je opravdu špatný film a dost mi připomíná hudební klip. Vše se v něm míjí velkou rychlostí, scéna střídá scénu, střih nás posouvá strašně rychle vpřed. Muži se před Karolinou střídali tak rychle, že jsem to ani pomalu nestíhal sledovat. Ani nevím, zda se dá snímek označit za čistě feministický, ale rozhodně k tomu směřuje. Hlavní hrdinka se rozhoduje, že bude potvorou, ale v jejím podání to znamená měnit chlapy jak ponožky, což je mimochodem ve finále jedna z těch věcí, které sama zástupcům opačného pohlaví vyčítá. Samozřejmě jeden za druhým jsou podivíni, zřejmě aby bylo zvýrazněno, jakou má opravdu smůlu a koho stále nachází. Je třeba si říct, že ona sama pořádně neví, co chce. Celý film je takový neurovnaný, dialogy jsou absolutně nevěrohodné, skoro by se zdálo, že je psal někdo, kdo celá desetiletí nevylezl z baráku. A to nemluvím o postsynchronech, které jsou největším propadákem filmu a dělal je asi nějaký amatér. Humor se z toho ztratil, zařadit film do kategorie romantických chce odvahu. A drama? Já nevím, kam to zařadit, ale je vlastně celé nijaké...

Ani bych neřekl, že jde o obdobu Nemocnice na kraji města. Podle mě se seriál víc podobá britskému Zavolejte porodní sestřičky, samozřejmě čistě v principu. Těžko říct, proč se mužské sestřičky neuchytili. Seriál mapuje, podobně jako ten výše uvedený, historii lékařství zde tedy logicky z Dánsku. Současníka překvapí hodně věcí. Například nebylo obvyklé informovat pacienta o jeho zdravotním stavu a když to vědět chtěl, většinou byl odbyt, že nemá lékařské vzdělání a stejně by tomu nerozuměl. Nadřízený pak sestrám vysvětlil, že by ho to jen stresovalo. V nemocnicích se taky běžně kouřilo a to nemluvím o zpěvu, který jsem vůbec nepochopil jaký měl účel. Těch rozdílů mezi tehdejším a současným zdravotnictvím je hodně. Je to docela pohodový seriál, ale zase ne tolik. Řeší se tu nejen epizodní problémy pacientů, které se moc neliší od těch současných, ale též vztahy. A v tom je trochu kámen úrazu. Vidím tu mírnou prvoplánovost zdramatizovat události co nejvíc.

Já moc nechápu, proč Kolomazník ve firmě dál zůstával. Bauer ho urážel a ponižoval a byl to arogantní kok.t. Povídka mi celkově nedává moc smysl. Normální lidé by se takto nechovali, ale podřízený stále hledá nějaké řešení a pořád dokola se motá v kruhu.

Čeho je moc...tentokrát to autoři trochu přehnali. Starostlivý otec ok a že láska prochází žaludkem je také jasné, ale Brázdové šlo jen o byt a vypočítavostí se jí to málem podařilo...

Trošku mi to připomnělo naši rodinu akorát, že my se na konci neobjímali. Rozhádaní jsme se pak třeba rok jsme spolu nemluvili. V této rodině byl zřejmě hlubší problém ponižování otce. A to závěrečné usmíření mi přišlo trochu prvoplánové. Naopak se nedivím, že syna z auta takto vyhodili, já už bych se pro něj nevracel.

Petr Hapka patřil bezpochyby k našim nejlepším textařům. Jeho písně měly hloubku a byly promyšlené, což se s těmi současnými prakticky nedá srovnávat. Byl to bohém už od pohledu a život si užíval. V dokumentu se výhradně mluvilo o jeho práci, škoda, že se jsme se nedozvěděli, co měl třeba rád nebo jak trávil takový člověk volný čas, co ho bavilo apod.

To je další ze série krátkých pohledů do nitra české společnosti uvedených na České televizi. A pokaždé je hlavním problémem jedno - objektivita. Netvrdím, že v Česku neexistuje rasismus a že jsou všichni Romové špatní. U nás v práci jich taky máme pár a jsou to slušní lidé. Jenže tady se řeší už jen důsledky. Kde je prevence a kořeny jednotlivých událostí na něž je poukázáno? Například dluhy. Není pravda, že je situace neřešitelná. A že musí do konce života platit exekutory a podobně. Miroslav Brož by měl vědět, že pokud by daný člověk měl práci, může se z problémů dostat třeba pomocí oddlužení. Dále je zde prezentováno šílené bydlení. To je pravda, byty jsou v katastrofálním stavu. Ale zase...kdo ty byty do takového stavu uvedl? Stát? Město? Nebo samotní nájemci. Ať mi nikdo netvrdí, že je všechny převezli do domů takto vypadajících už na začátku. Co se samotného rasismu týče, jsem samozřejmě proti jakémukoli druhu rasismu. Ale lidé, kteří bydlí v jednom městě s Romskými obyvateli nebo ve stejných částech města s nimi mají své zkušenosti. A pak je snadné být rasistou, jelikož naopak není snadné s nimi většinou žít. Nakonec sám Jozef Miker Brožovi říká, že se lidé musí naučit zodpovědnosti a ne svádět všechno na stát a v tom má pravdu. Ten může místním poskytnout nové bydlení, vystavět ho moderní se všemi výdobytky, ale za jak dlouho jej zase uvedou do současných stavů?

Tvůrci měli štěstí, že i při té nudě, která ze snímku nakonec čiší si přivedli dobré obsazení, což přece jen povyšuje film na trochu lepší. Noomi Rapace je pro mě takový příjemný úkaz, jelikož jí stále vidím jako Lisbeth Salander. Já viděl stejnojmenný dokument a nějak nemám pocit, že měl tenhle film ještě víc co říct. Ovšem film vznikl před dokumentem. V něm alespoň promlouvali aktéři celé události. Zde na mě celkově nepůsobila atmosféra ani extra emoce. Těžko říct čím to bylo. Ale filmu prostě chybělo něco víc, nějaká přidaná hodnota.

Další z velkých vlakových loupeží, která Anglii postihla. Mezi těmi většími rozhodně nebyla první. Snímek je zajímavý nejen obsazením, ale i jasným rozdělením. Nabízí totiž dva pohledy. První z hlediska přípravy a samotného provedení. Druhý pohled tvoří vyšetřování. Jenže celé to vyprávění je takové strohé. Spíše jako bychom sledovali hraný dokument o případu. Faktem je, že tresty byly vysoké, ale s tím musí každý pachatel počítat, následné stížnosti na výši trestu jsou trochu trapné.

Film má být komedií, ale to jsem jaksi nepostřehl. Možná spíš až v závěru, kdy se P. Zedníček ukryje v sauně a do toho přichází Císler a posléze manžel. Celá inscenace na mě ale působí trochu nevěrohodně. Poté co manželka odejde se rodina ani nijak zvlášť nesnaží dostat ji zpět. Naopak postava R. Brzobohatého příliš okatě balí kolegyni své manželky a dokonce přijede až na chatu. Helena si za nastalou situaci může vlastně tak trochu sama. Kdyby se s manželem dohodli na tom, že jejich potomci jsou už velcí klacci a měli by mít nějaké domácí povinnosti, bylo by vše vyřešeno šmahem. Nemluvě o manželi, který také nevyvíjí aktivitu. Zajímavé je, že těch filmů s podobnou tématikou bylo víc. Žena, ač zaměstnaná se stará především o domácnost. Muž, taktéž pracující nemusí prakticky dělat nic stejně jako děti. Hlavně, že se ale všichni cítí jako intelektuální rodina. Role v socialismu byly jasně dané, ale sem tam se našla nějaké filmová hrdina, která se tomuto osudu chtěla vzepřít. Zřejmě to bylo dost žhavé téma doby.