ostravak30

Všechno jsou to slavné písně a dokonale předělané do češtiny. Heleně bylo tenkrát něco málo přes třicet a u mladých byla populární, ale ne zase tolik, aby vyhrála Zlatého Slavíka - v tehdejší podobně se jí to podařilo jen jednou.

Kdyby tak někdo tehdy tušil, že za něco přes půl roku si už takové písně zazpívat nebude moci. Rozhodně ne v originále. Je to sice minimalistické přání do Nového roku, ale tehdejším fanouškům a především fanynkám jistě udělalo velkou radost. A Karel ukázal, že není písně a melodie, kterou by nezvládl.

Jako zaměstnance takového člověka vlastně chcete. Ušetří vám peníze, vymyslí úspory a bude dbát na pravidla a nařízení. Možná úzkostlivě, ale firma to ocení. Horší je, pokud jste šéf takového zaměstnance. A v rodině je pak naprosté peklo. Vtipné je, že se děda dokáže tak jednoduše proměňovat a nevidí v tom žádný problém.

Hedvika byla dost krutá. Když se člověk v pokročilém věku dozví, že má dítě nemůže ho to snad nechat chladným. Jenže potencionální dcera si chtěla otestovat více potencionálních otců a navíc se ještě rozhodla napsat kritiku. Příběh nikoli zábavný, ale skoro až nostalgicky smutný...

Ony jsou ty povídky čím dál méně zábavnější. Stella Negro je o složitém vztahu s dcerou. Samozřejmě soužití dvou generací vždy přináší problémy. Nicméně průběh děje i jeho konec je víc než banální a navíc očekávaný.

Celá řada všestranných uměleckých legend, k tomu kostýmy a samozřejmě slavné melodie. Jen by mě zajímalo, kde nebo spíše v rámci čeho se pořad odehrál či natáčel. V závěru je vidět, že jde o velkou scénu se spousty diváků. Tím spíše je ale škoda, že máme možnost vidět jen krátký čtvrthodinový záznam.

Je to budoucnost, které se nikdo z nás nedožije. A nejspíš ani naši vnuci. Ovšem pravnuků se situace již bude týkat nejspíš velmi citelně. Ironické je, že jsme jako opice řezající větev stromu na níž stojíme a ještě u toho vesele poskakujeme. Aby toho nebylo ale málo, usilovně přemýšlíme, jak to udělat, až s tou větví spadneme dolů. Toto už jsem sice někde použil, ale je to zatracená pravda. Jak to bude vypadat dál? Podle vědců jsme už překročili červenou linii. Tání ledovců nejde již zastavit pouze zmírnit. Ledovce tedy roztají a je jen otázkou a na nás, jak rychle. Budoucnost tedy bude s vodou všude okolo a řada měst nejspíš zmizí z mapy. Metropole budou asi vypadat poněkud futuristicky. Příroda prostě vládne, ačkoli si to lidé nemyslí, a jednou nám to nandá za všechno, co jsme jí provedli. Ať tak či tak, některé nápady vědců jsou hodně pozoruhodné. A bude to chtít ještě hodně chytrých mozků, aby vyřešili vše, co se týče sociálních, ale též kulturních, ekologických či demografických problémů. A samozřejmě ještě spousty jiných. Svět se prostě změní, otázkou je, jak se s tím dokážeme poprat. Škoda jen, že jsme to dotáhli do tohoto bodu. Na druhé straně, ruku na srdce, kolik z nás by bylo ochotno se omezit ze svého současného standardu a luxusu jež nám přináší doba a její výdobytky.

O zajateckých táborech Japonců nebo Vietnamců už bylo natočeno více filmů. Trochu mi připadá, že právě obě země si v krutosti nemají co vyčítat. Po shlédnutí filmu Most přes řeku Kwai můžu říct, že je prostě nepřekonatelný. To ale neznamená, že by Na konci všech válek zaostávalo až o tolik. Snímek je skvěle obsazen. Nepůsobí tak drasticky, ale ta krutost je obsažena v jasné ukázce toho, kolik toho museli snést po psychické stránce. Kolikrát za chybu jednoho zaplatil úplně někdo jiný. Ta šílená záliba v násilí je neuvěřitelná. O to víc, jak moc se dnes mluví o tomto národu naprosto opačně. Není moc jiných zemí, které jsou tak hodně považovány za mírumilovné. V závěru pak uvidíme i reálné předobrazy, čímž se v mých očích snímek dostává ještě o kousek výš. Ta představa, že krom nacistů a Rusů byli stejně krutí a vyžívající se v tom navíc i Japonci je pro mě stále neuvěřitelná.

Před chvílí jsem komentoval film Svatá a Jiřinu Bohdalovou. Další více než devadesátiletý adept s jménem taky začínajícím na j je Jiří Suchý. Stejně jako slavná herečka i u tohoto zpěváka je fascnující, že se v tomto věku vůbec dokáže postavit na pódium, natož v jaké kondici obecně je. Celkové prostředí koncertu vypadá skvěle. Mám Suchého velmi rád a písně Semaforu ještě víc. Na tomto koncertu ale zazněly spíše neznámé písně, hlavně aby tematicky pasovaly. Objektivně ale musím říct, že mi pan Suchý připadal trochu unavený a víc mě bavila Jitka Molavcová, která to tam rozsvítila.

Jiřina Bohdalová je oblíbenou herečkou Jiřího Stracha a on dobře ví co dělá. Nejspíš nejlepší herečka naší historie opět dokázala, že to prostě má v krvi a s talentem se narodila. Je neuvěřitelné, co ve svém věku zvládá. Kdo ví, kolik z nás ještě bude stát na nohou, pokud se takového věku vůbec dožije. Samotný příběh je podle skutečné události a to mě ještě víc baví. A příběh je fascinující. Jak někdo dokáže s takovou vervou přesvědčit, že zažil, co jen viděl, chce to nejen herecký talent, ale i kus vypravěčského umu. Pravda je složitá a ne vždy poslouží. V tomhle případě souhlasím s tím, že nebýt hlavní hrdinky, nikdy by hrůzy nevyšly najevo tak pravdivě a jen očitým vyprávěním se dostanou do paměti a krve mladších ročníků. Ovšem ocenění od prezidenta asi není na místě u někoho, kdo sice v zájmu věci, ale přece jen mnoho let cíleně lže. Naštěstí o tom nemusím rozhodovat já. Lenku Vlasákovou si vybrala sama Bohdalová a i zde se ukázal cit režiséra, protože ona věděla, co dělá. Jedinou malou chybku tak už jen vidím v tom, že se přesně nedozvíme nic moc z minulosti matky a dcery, přestože se o ní dost mluví.