Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Dokumentární
  • Pohádka
  • Animovaný

Recenze (6 766)

plakát

Slečna Julie (1969) (divadelní záznam) 

Další z mnoha dramatických porovnání světa šlechty/aristokracie a obyčejného sluhy. Kolikrát to tady už bylo. Jenže tu jde o něco mnohem silnějšího. Jedna noc může všechno změnit, protože tohle se v té době nenosí, aby si panička začala se svým vlastním poddaným. Faktem je, že Luděk Munzar je v divadle kamerou zaznamenaný jen minimálně a tady ještě navíc ve Finsku, takže o to cennější záznam je. Bohužel mu Marie Málková nestačila zdatně sekundovat a Jana Hlaváčová dostává jen malý prostor. Když si to člověk vezme kolem a kolem, tak celé drama stojí na konverzacích a samotné představě toho, co bylo, je a mohlo být. A též právě na střetu myšlenek Julie a Jeana.

plakát

Boj o oheň (1981) 

Podobných filmů z této části naší historie vskutku mnoho nevzniklo a Boj o oheň je tak dost ojedinělý. Vše je umocněno tím, že zážitek je výhradně vizuální. Ve filmu se nemluví a divák se tak s postavami musí dorozumívat stejně jako ony mezi sebou. Moc se nedivím, že právě masky to vyhrály. Společně s exteriéry jako takovými je to na filmu to nejpozoruhodnější. Jako studijní materiál asi snímek sloužit nebude. Potkávají se tu totiž druhy předků, které jinak dělala podstatná část historie. A stejně nesmyslné je nejspíš i sblížení s mamuty či házení rychlých oštěpů ve stylu Robina Hooda. Životní styl tehdejších obyvatel tu prostě popsán není. Jak se lovili mamuti, jak vyráběli ozdoby apod. Na druhé straně můžeme vidět, jak moc důležitý byl oheň. Bez něj prostě tehdy nešlo přežít. Lidé se učí, stávají se vyspělejšími.

plakát

Ava: Bez soucitu (2020) 

Jo, Jessica Chastain je sexy. A to je tak všechno, co je na Ava zajímavé. Tohle už tady bylo mnohokrát a v mnohem populárnější podobě - viz třeba John Wick. Tento film obsahuje řadu klišé a málo akce. Víc se řeší rodinná dramata než fakt, že by hlavní hrdinka měla prchat nebo se bývalým zaměstnancům a současným nepřátelům postavit. Rodinná linka ale také není zrovna zajímavá. Herecké obsazení je výborné, ale herci moc nemají co hrát a tak jsem ocenil jen Malkoviche. Akčních hrdinek prostě v posledních letech přibývá, ale mají jasně daný charakter i pochopitelnou minulost a nepůsobí tak nešťastným a zoufalým dojmem jako Ava.

plakát

Croodsovi: Nový věk (2020) 

Kompletně se vyměnil tvůrčí tým, a přestože je to nějaký pátek, co jsem viděl první díl, nemyslím si, že jde o horší zábavu. Ta rodinka je prostě vtipná z principu svými charaktery - nejvíc mě pořád baví babča. Nový věk se zaměřil na přijetí nového a omezení strachu z budoucnosti, která se kvapem mění v přítomnost. Croodsovi takoví jsou. Vše nové, inovativní jim přijde podezřelé. Naopak Lepšíkům vše staré zase zaostalé. Ale leckdy právě kombinace nové technologie a starých zkušeností může přinést kýžený výsledek. Opět je to legrace, funny jízda u níž se mi líbily barvy a vůbec celkový vizuál. Nenudil jsem se a bavil se nad hláškami i různými situacemi. A to je u podobných filmů to nejdůležitější.

plakát

Česko na grilu (2024) (pořad) 

Já proti tomu pořadu upřímně řečeno nic nemám. Mě osobně přišel ve své koncepci zajímavější než MasterChef. Když mám ale rozebrat samotný úvodní text, popisující celou soutěž, pak to napětí a pořádnou dávku emocí jsem teda nenašel. Faktem je, že se pořad utopil ve stereotypu. S každým dílem vaří na stejném místě. Jediné skutečné drama se odehrávalo pouze při souboji s časem. Ani porota složená z různorodých skupin k atraktivitě příliš nepřispěla. Stejně tak ani samotné vaření/grilování neprobíhalo v extra napínavém duchu. Sem tam dvojice kuchařů něco poradila. Leckdy si vymysleli práci s jednou rukou apod. To ale působilo spíše bizarně. K moderátorům těžko něco říct. Nevím, proč tam vůbec byly. Tomáš Zástěra se alespoň pokoušel být vtipný, Patricie Pagáčová ovšem působila pouze jako okrasný doplněk bez špetky invence. Nejvíc mě ale stejně pobavilo jejich hlášení času. Uběhlo již třicet minut, řekl T. Z. a P. P. dodala: Takže vám zbývá hodina a půl. Tak nevím, počítali s tím, že hodiny neovládají soutěžící nebo diváci? Mezi soutěžícími byly sympaťáci i méně sympatičtí lidé, vítězkám jsem to přál. Ale dramaturgický nádech prakticky 0.

plakát

Hatari! (1962) 

Tomu se říká smíšené pocity, co mě ovládlo po shlédnutí snímku. Na jedné straně se mi nelíbilo odchytávání zvířat do světových zoo na objednávku, jelikož zvířata, pokud to alespoň trochu jde, mají žít ve volné přírodě. A zde nešlo o nějakou ochranu či záchranu druhu. Objednáš - zaplatíš - odchytíme - dovezeme. A to mi přijde i na 60. léta dost příšerné. Způsob chytání navíc ke zvířatům moc šetrný nebyl. Proto jsem také fandil nosorožci. Druhá strana mince je John Wayne, natáčení přímo v Africe, práce se zvířaty, humor a celá vizuální stránka. Film i přes dvě a půl hodiny je natočen krásně na pohled a snesitelně tak, že mi ta stopáž ani nepřišla a příjemně mi proběhl před očima. Ať tak či tak - úžasná podívaná.

plakát

Jak se točí Rozmarýny (1977) 

Trochu podezřívám Věru Plívovou-Šimkovou, že Bonžůrka představuje ji samotnou a chtěla tímto filmem naznačit, jak složité je točit s dětmi. Snímek je o komplikacích při natáčení, ale jinak se patlá tu nějaká scéna, tu jiná a příliš to nedává souvislost. Nic naznačeného se víc nerozvede, nedokončí a snímek končí s koncem natáčení. Do toho je tu plno písní a tanců. Právě hudba je lepší než film samotný. A samozřejmě možnost vidět mnoho herců ještě jako děti, jinak je tohle jeden z nejslabších filmů známé režisérky.

plakát

Panda a malá panda (1973) 

Všechno je vlastně stejné jako u prvního příběhu, jen se zde objevují ještě tygři. Že jsou ochotni cirkusáci obětovat zvířata pro vlastní záchranu víme. Záplavy ale přinesou mnohem víc objevů. Třeba, že parní vlak nevyhasne i když jede pod vodou. To už mohli zobrazit, kterak si Mimiko rozsvěcí žárovku pomocí blesku při bouřce. A zrovna Japonci...

plakát

Panda a malá panda (1972) 

Japonské filmy obecně jsou hodně vzdálené naší kultuře. Ale o pohádkách to platí dvojnásob. Jsou prostě jiné a našinec to má s pochopením těžké a málokdy k tomu dojde. V tomto případě mi už od začátku nesedí nesmyslný fakt, že dítě se loučí s babičkou (ta míří zpět do lázní, které působí jako starobinec) a žije si v domečku samo. Japonské děti jsou holt vyspělejší... Samota děcku nevadí, ale pak ji zaujmou pandy a ona se rozhodne, že se stane adoptivní mámou a zároveň dcerou. Autoři asi v době napsání brali nějaké silné léky, jinak si tu podivnost neumím představit. Každopádně je celý příběh trochu méně záživný, málo vtipný a nenabízí ani žádné velké poučení.

plakát

3 plus 1 s Miroslavem Donutilem (2004) (seriál) 

Jak už to tak bývá u tak obsáhlého pořadu byly povídky lepší, ale i horší. Většina pobavila, některé působily nostalgicky. Nejvíc mě bavily právě proměny Miroslava Donutila včetně kostýmů. S ohledem na jinou tvorbu ostatních televizí byl tento seriál pořád tím nejvíc pohodovým  u něhož se člověk pobavil, zasmál či zasnil. K pohodě přispěla plejáda vynikajících herců, různorodá prostředí, témata a oblasti natáčení.