Zóna zájmu

Táto téma sa dala aj silnejšie, ale to posolstvo, tá nepochopiteľná absurdnosť to všetko prebíja. Už keď človek stojí v Osvienčime pri bývalej plynovej komore a napravo vidí pár metrov od nej železnú bránu a za ňou už len pozemok, stromy, jazero a vzadu veľký dom a uvedomí si, kde veliteľ tábora žil s rodinou, ako keby sa nechumelilo, tak už to samé stačí na silný zážitok. Film vkladá celé to bláznovstvo nielen do deja, ktorý je len útržkom zo života, ale do radu dokonalých replík, ktoré len potvrdzujú, v akom nonsense tí ľudia žili a čo považovali za normál, z ich pohľadu dokonca dobro. Höss sa stará hlavne o kariéru, aby sa jeho rodina mala dobre a tak sa zamýšľa, že ako najlepšie a najrýchlejšie odpraviť státisíce ľudí zo sveta. Pre neho sú to len čísla. Je považovaný za priekopníka vo vedení koncentračných táborov, ako keby to bol ten najvyšší metál. Baví sa s "expertami" na pece krematória spôsobom: táto pec sa rozžhaví, táto ochladí, tu telá naložíte, tu vyložíte... ako by sa len bavili o výsledkoch futbalovej ligy. Ženuška sa medzitým teší z "nového" oblečenia od tých, ktorí ho potrebovať už nebudú. Varí čaj, smeje sa s deťmi, pripraví štrúdľu a teší sa z toho, že "toto je ešte lepší život, než sme si vysnívali. Toto je náš Lebensraum." Rodinná idylka je síce sem tam prerušená krikom, ale našťastie motorky to sem tam prehlušia. Vrchol absurdnosti stvárňuje jeden z rozkazov Hössa: "Príslušníkom SS: Pod hrozbou trestu musíte skončiť s bezohľadnosťou. Voči orgovánovým kríkom." Na tom v skutočnosti záležalo, na kríkoch... Mimo filmu treba dodať, že stvárnenie veliteľa tábora a jeho ženy bolo presvedčivé až dokonalé, no a o osobe Hössa sa dozvedáme veľa aj vďaka memoárom, ktoré stihol napísať, kým skončil s oprátkou práve na svojom "pracovisku". Každý na neho spomínal ako na rodinne založeného človeka, ktorý vôbec nepôsobil, ako nejaký odľud. On si robil len svoju prácu, ale inak sa správal slušne. Pod svojou ideológiou, pretože o zavedení plynových komôr napríklad v spomienkach napísal: „Musím povedať, že toto splyňovanie má na mňa upokojujúci účinok. Vždy som mal hrôzu z popravovania pred popravčími čatami. Keď som sa dozvedel, že budeme mať tie jatky z krku, cítil som konečne úľavu.“ A o samotnom vyhladzovaní potom uvádzal: „Najdôležitejšie bolo, aby sa celý proces príjazdu a vyzliekania odohrával v atmosfére čo najväčšieho pokoja. Deti však plakali, ale keď ich konečne matky alebo členky zvláštneho ženského komanda utešili, stíchli a odchádzali do plynových komôr a pritom sa hrali, žartovali medzi sebou a niesli si hračky. Stovky mužov a žien kráčali bez podozrenia na smrť v plynových komorách pod rozkvitnutými stromami v sade. Tento obraz smrti uprostred života pred sebou vidím do dnes. Videl som v nich však nepriateľov nášho ľudu. Dôvody vyhladzovacieho programu sa mi zdali správne.“ A keď ho na procese obvinili zo zodpovednosti za vraždu tri a pol milióna ľudí, len s pokojom len odpovedal: „Nie. Bolo to len dva a pol milióna. Ostatní zomreli na choroby a hlad.“ Ale stihol sa aj pochváliť, aký bol invenčný: „Dokázali sme urobiť vylepšenia, ktorými sme Treblinku predstihli, pretože sme vybudovali také plynové komory, do ktorých sa vošlo 2000 ľudí, zatiaľ čo oni mali kapacitu len 200. Ďalším zlepšením oproti Treblinke bolo, že v Treblinke obete skoro vždy vedeli, že idú na smrť, zatiaľ čo my v Osvienčime sme sa ich snažili ošialiť, aby si mysleli, že budú len odvšivovaní.“ Absurdná osobnosť, ak sa dá hovoriť o osobe, človeku. A film ju dokázal znázorniť vynikajúco. (23.02.2024) (méně) (více)

Poslední film Jonathana Glazera s názvem Pod kůží se může kromě Scarlett Johansson pochlubit také nejen přítomnosti Kryštofem Hádkem, ale také tím, že jde o film, který diváky rozdělil na všeobecně na dva výrazné tábory. Od jeho uvedení utekla poté utekla přesně dekáda. Přesně takovou dobu poté trvala Glazerovi jeho realizace jeho nejnovějšího filmu. Už od nepaměti chtěl Glazer realizovat film o holokaustu a zlu v koncentračních táborech, trvalo muž ovšem dlouho nežli přišel na nápad, jak zdánlivě mnohokrát a ze všech možných úhlů zpracované téma zpracovat jistým způsobem svěže. Oporou mu mohla být nejen volná inspirace předlohou Martina Amise, ale také poctivé rešerše, které mu snadno pomohly v tom věrohodně zpracovat to, jak se asi muselo žít Rudolfu Hössovi a jeho rodině v jejich domečku s velmi specifickou lokalitou - nacházel se totiž přímo vedle táboru Osvětim.  Existence koncentračních táborů za 2. světové války a v nich masové vraždění židů jsou dodnes citlivým tématem, které skutečně prozkoumalo již mnoho filmů, Schindlerův seznam, Život je krásný Roberta Benigniho nebo Saulův syn. Glazer ovšem skutečně k celé tématice přistupuje svěže. Celý film je výhradně vyprávěn z pohledu rodiny Hössových, která zdánlivě žije svůj prostý život. Tatínek jezdí do práce, maminka se stará o domácnost, působí zdánlivě jako taková ideální rodinka, kdy se rázem jako největší překážka snad může jevit jenom nějaké to pracovní povýšení a s tím i možné přestěhování z jejich oblíbeného domova. Jenomže všechno to střílení, štěkání psů a houkání vlaku nepřichází náhodně. Höss je totiž velitelem koncentračního tábora v Osvětimi a baráček této rodinky se nachází přímo vedle vstupu do tábora.  Jak může být zpočátku dost možná pro nejednoho diváka těžké naladit se na Glazerův odměřený přístup a jeho do jisté míry jistě provokativní přístup spočívající v tom, že sleduje vyloženě lidské zrůdy s amorálními vlastnostmi, kteří dostávají věci od židovských vězňů, čtou dětem pohádku o Jeníčkovi, Mařence a peci, kdy se mezitím za zdmi tábora používá trochu jiná pec, nestydí se procházet svou zahradou a označovat jí za rajskou, kdy průchod půvabnou zahradou doprovázejí křik, výstřely z pistole a štěkot psů. Domácnost, ve které je nejsympatičtější němá tvář psa a na které je i přes zdánlivou rodinnou pohodu od počátku cosi mrazivého a nepříjemného. Glazer se divákům dostane pod kůži i když bude divák vzdorovat sebevíc.  Glazer je od pohledu perfekcionistou, který dbá na ideální postavení kamery k zobrazení působivých velkých celků. Sám Glazer se netají tím, že má blízko k ruské kinematografii, za pochodu je v tom cítit trocha toho Andreje Tarkovskijho (především při vzpomínání na Stalkera), do jisté míry i Glazerova oblíbeného Stanleyho Kubricka. Stejně důležitá jako kamera je poté práce se zvukem. Stačí zmínit Osvětim a všem musí být hned jasné, co se za zdmi odehrává. Obsažené zvuky tak snadno napomáhají k divácké fantazii, neviditelnost zla ovšem nijak nestrhává jeho vážnost. Příběh tak zobrazuje hlavní postavy, které pořádají rodinné oslavy, plní klasické domácí práce a snaží se působit jako idylická rodina a sem tam konat tu správnou nacionálněsocialistickou pohostinnost, pořád se to ovšem pořád odehrává v domě, kde se na jeho pozadí nachází koncentrační tábor. Už jenom tenhle kontrast svádí k uznání, že Glazer skutečně ke zdánlivě vyčerpané tématice přistupuje svěže. Natáčení filmu probíhalo mimo jiné tak, že po celém domě bylo rozmístěno několik digitálních kamer, kdy tak film do jisté míry vznikal jako reality show, zároveň se rozhodl vsadit na přirozené osvětlení. Všechno to poté rozhodně přispívá k k tomu, že se postupně film zvládá dostat více a více pod kůži. Realistická replika Hössova domu zvládá být díky přítomnosti svých obyvatel skutečně mrazivá, kdy se v náznacích ukazuje vliv v domácnosti člena NSDAP na jeho děti, nepřesvědčivou snahu členů domácnosti ignorovat zvuky, které se odehrávají za zdmi jejich domova. Jedna sekvence, která se snaží zobrazit krásu květin obsažených v zahradě Hössových za doprovodu autentických zvuků daného prostředí, přesně koresponduje s kontrastem, který nabízí pohled na domácnost rodinu Hössových. Zóna zájmu je v mnoha momentech tím sympatickým reprezentantem čím dál tím méně aktivního pravidla Show, don't tell. Film se rozhodně nesnaží Rudolfa Hösse zobrazit jako pohodového chlapíka s trošku neobvyklým povoláním, stejně tak si nebere servírky s jeho ženou. Sledujeme Hösse, pro kterého se již práce stala denní rutinou, chvílemi to vypadá, že už snad skutečně nemůže mít žaludek (který v katarzi filmu ne/sehrává stěžejní úlohu). Glazer rozhodně nenatočil divácký vděčný projekt, diváka může velmi snadno nechat tápat. V jeho průběhu do sebe ovšem vše dokonale zapadá, Glazer opravdu nabízí odvrácený pohled na nacistické Německo a i díky chytrému epilogu nakonec zvládne probudit i trocha toho sentimentu. I když možná tak trochu přeci jen nechtěně. Je to velmi odvážný film, kterému nejspíš někdo neuškodí vytknout, že k tématu holokaustu přistupuje s možná až lehkostí. Šlo by ovšem o velmi mylný pohled na věc. Glazer v očích mnohých možná až drze přistupuje k tématu, které dodnes vybízí k velké lítosti a sentimentu, chladně. Ona chladnost jde ovšem ruku v ruce s chladností (to je ještě slušná varianta) postav, které tento film sleduje a které jsou v jeho popředí. Jejich nelidskost je v průběhu filmu až děsivá, samotný prostor pro diváckou imaginaci svádí k nepříjemným myšlenkám. Glazerova slabost pro velké celky snadno vybízí k pohledu na perspektivu, ve které se dané části filmu odehrávají. Je to art každým coulem, kdy pro někoho půjde o sprosté slovo. Nejde ovšem rozhodně o artový film, který by byl pouze nabubřelý. Finále filmu není silné pouze díky chytře vymyšlené interpretaci svádějící k snadno rozlousknutému soudu, ale především díky správně mrazivému hudebnímu motivu Micy Levi. Zmíněnou do sebe výtečně padnoucí skládačku dotváří i scény s nočním osvětlením, hrátky s vizuálem (kontrast cigarety s kouřem jdoucím z továrny, konfrontace člověka stojícího zády s táborem před ním....) a především ono mrazivé zobrazování zmíněné nelidskosti, ryzího banálního zla. Zóna zájmu tak v jisté perspektivě sleduje bohy, které nezajímají podřadní červi. Christian Friedel zvládá přesvědčivě fungovat v poloze milujícího otce i manžela, především ovšem v poloze lidské hyeny, kterou byl Höss především. Stejně tak se tu může Sandra Hüller po Anatomii pádu představit v krapet odlišné poloze a předvést, že se skutečně jedná o jednu z nejšikovnějších evropských hereček současna. Právě její Hedvika je dost možná ještě více opovrženíhodnou postavou nežli její manžel. Nejen díky očividné sadistické povaze, ale především díky pasáži, kdy své matce představuje svůj domov a věrohodně zvládne působit jako někdo, kdo prostě představuje typický domov, který se nenachází na půdě mnoha mrtvých židů. Stejně tak svou sílu má i dohra s linkou, která se točí kolem matky, do jisté míry se v ní dá nalézt jistá formulace toho, co to vlastně znamená otevřít oči - o konfrontaci s realitou. Zóna zájmu skutečně do jisté míry nemá klasickou dějovou strukturu, protože jde jenom o sondu do části existence rodiny Hösse. Ze stejného důvodu nejde filmu vyčítat, že nemá žádnou gradaci a uspokojivé vyvrcholení. Naopak se dá říci, že Glazer v závěru nadělí tu ideální špičku ledovce. Zóna zájmu přesto byla nevyhnutelně stvořena k tomu, aby rozdělovala diváky. Samotná tématika je pořád citlivá, Glazerův přístup možná až příliš kontroverzní, přesto se vlastně nedá divit, že je právě Zóna zájmu vítězem Velké ceny na Filmovém festivalu v Cannes a došla si pro nominace na Oscara za zvuk, adaptovaný scénář, nejlepší režii, nejlepší mezinárodní film i nejlepší film. Konkurence sice byla v loňském roce silná, Zóna zájmu přesto patří mezi nejvýraznější filmové zářezy minulého roku. Dekáda příprav se Glazerovi rozhodně vyplatila, výsledkem je nejen svěží film v rámci své tématiky, ale také mrazivá sonda, která nepotřebuje všechno ukazovat a sázet na diváckou hloupost. Právě Glazerův risk a víra ve své diváky přináší ve finále ten nejzajímavější a přeci jen nejlepší výsledek.... (09.02.2024) (méně) (více)