Příběh z Bronxu

'' This is just another Bronx tale... '' Jedním slovem? Dokonalost. Po skončení závěrečných titulků mě napadla jediná věc. Proč ten člověk proboha nerežíruje filmy dál ? De Niro šéfuje celému placu, i když je ''jen'' na pozici herce a tentokrát dokázal, že zázraky dokáže i na režisérské židli. Celá partie, rozehraná mezi De Nirem a rovněž výborným Palminterim, je geniálně protkaná morálními otázkami, skvělým soundtrackem a dvěma mistrovsky znázorněnými rozdílnými světy, které jsou si tak blízko a přitom na hony vzdálené. To vše dostane divák naservírované od legendy (nejen) mafiánské tématiky, která zde otiskla 25 let svých zkušeností s filmovým průmyslem. Co víc si přát ? 101%. (28.11.2010)

Rádoby gangsterka, která je ale daleko více sociálním dramatem o rodinných vztazích a dospívání v drsných čtvrtích poválečného New Yorku. Příběh je v tomto případě hodně osekaný od jakýchkoli odboček a omezuje se v podstatě na čekání, kdy se co posere. Nakonec to ani tak vyhrocené není, což je možná škoda, protože na rok 1993 bych očekával aspoň jednu dvě zapamatování hodné scény, nebo vyšperkovaný závěr, jaký byl třeba v Carlitově cestě. 75% (08.05.2014)

Život v mafiánké čtvrti není pro obyčejného člověka s morálními zásadami zrovna jednoduchý - jak vychovat ze syna slušného člověka, když má odmalička za vzor pouliční gangstery? Jak mu vštípit správné hodnoty, když denně vidí, jak úspěšné je jednání z pozice síly? Jak jej ochránit? Tímto i dalšími problémy (např. rasismus) se zaobírá "Příběh z Bronxu". Robert De Niro se tentokrát pochlapil nejen jako herec v roli otce - řidiče autobusů (nikoliv mafiána, jak jsme zvyklí:-)), ale také coby zdatný režisér. Hereckým výkonům všeobecně není co vytknout, třeba Chazz Palminteri v takovém tématu snad ani nemohl chybět; na jeho scénáři zamrzí jedině závěr, moc velké klišé na můj vkus. 80% (30.10.2009)

"Jestli se nenatáhne a nevystrčí ti pojistku, abys mohl nastoupit, tak to znamená, že je to sobecká svině a všechno, co jsi viděl je jen vrcholek ledovce." Díky za radu, hned jí dám kopačky. Jinak ovšem pod hrozbou useknutí některého z mých oblíbených prstů jsem ochoten přiznat, že mafii nevnímám jako terno pro svou zemi, mafiánské filmy nijak zvlášť nemusím a úvodní nekonečné představování všech zainteresovaných Johnů Tkaniček považuju za jednu z nejotravnějších filmových zaběhlostí. Když jsem se však touto pasáží zdvořile pronudil, tak musím přiznat, že k nabídnutému příběhu zmateně dospívajícího Calogera, filozofického mafiána Sonnyho i nekompromisně poctivého otce Lorenza, nemám takřka žádných výhrad. (24.01.2012)

„Špičkové audio doop wop, stylová hudba 60. a 70 let, příběh, který celý od začátku vypráví mladý Calogero alias C. Postavičky z baru Břečka, Bublanina a spol... především pasáž z WC, kdy hrají všichni kostky, to je klasika. Citlivě natočený snímek jako např. Goodfellas nebo Tenkrát v Americe. Konstelace všeho možného a nemožného, takové to příjemné mrazení v zádech, tak to je jen málokdy....“ (06.07.2004)