The House of the Laughing Windows
Režie:
Pupi AvatiKamera:
Pasquale RachiniHudba:
Amedeo TommasiHrají:
Lino Capolicchio, Gianni Cavina, Pietro Brambilla, Francesca Marciano, Zora Ulla Keslerová, Giovanni Brusadori, Giulio PizziraniObsahy(1)
Mladý restaurátor Stefano přijíždí do malé italské vesnice, aby opravil zdejší fresku zobrazující utrpení sv. Sebastiana. Ta je posledním dílem malíře jménem Legnani, který byl posedlý smrtí a pro svá díla si zásadně vybíral umírající či trpící lidi. Stefano nedlouho po svém příjezdu zjišťuje, že někdo si jeho přítomnost vyloženě nepřeje. Když poté jeho místní přítel záhadně vypadne z okna, rozhodne se přijít celé věci na kloub. Postupně se napovrch dostávají další podivné skutečnosti a Stefano si stále neuvědomuje, že brzy už může být pozdě na cestu zpět… (Richie666)
(více)Videa (1)
Recenze (50)
Prvních pár minut mě nalákalo na očekávání přesně toho starého italského ďábelsky strašidelného hororu, co mám tak rád. Děsivá freska na steně kostela v malém zapadlém venkovském městečku, které na první pohled něco skrývá, zmínky o tajemném mrtvém bláznivém malíři posedlém smrtí, který fresku nedodělal a jeho dvou sestrách, postupné odhalování tajemství, kvůli němuž zemře první člověk... jenže z toho nakonec skoro nic nebylo. Hodinu se, až na naprosto šílenou scénu s hlemýždi, skoro nic neděje, o všem se pořád jen mluví, atmosféra se drží při zdi tak moc, že koukáte spíše na trošku mystičtější částečně romantický thriller než horor, aby se naplno rozjela do konečně nahuštěných závěrečných 10 minut... Čekal jsem to trošku temnější, a stačilo by k tomu málo, takhle je to docela nuda. Má to ale výbornou hudbu. 2,5* ()
Dusné giallo (bez vraha s koženými rukavicami) so skvelou kamerou, vynikajúcim tajomným príbehom, dobrým castingom (sympatický hlavný hrdina), pochmúrnou hudbou a klasicky talianskym šialeným koncom, z ktorého som mal zimomriavky, aj keď som tušil, ako sa to skončí. Veľkou slabinou je nevyvážený scenár, viacero hluchých miest a fakt, že Avati nezvláda udržať atmosféru v prechodoch medzi vypätými scénami. Ale aj po dvoch týždňoch, odkedy som film videl, stále na neho myslím, takže jednoznačne 100%! Pre fanúšikov gialla povinnosť. ()
I když sečtu všechny klady, tedy cirka tři strach nahánějící scény, ucházející námět, atmosféru odlehlé italské vesničky a relativně povedenou (i když s předstihem lehce odhalitelnou) pointu, přes tři silné hvězdy se v hodnocení nedostanu. Minimálně střední část filmu je prostě a jednoduše nudná. Mírný nadprůměr určitě, ale zdejší oslavné ódy pasující The House with Laughing Windows na pozici div ne nejlepšího eurohororu působí jak z nějakého alternativnímo světa, v němž nevznikla díla jako Phenomena, La Residencia, nebo Who Can Kill a Child? 7/10 ()
Naivní restaurátor Stefano se pokouší odhalit tajemství spojené s autorem fresky v kostele. Svatý Sebastian na ní není vyobrazen s šípy v těle, ale s dýkami. Po jeho bocích stojí šklebící se ženy... Čím je Stefano blíže pravdě, tím více se naplňuje jeho osud. Jeden z těch divných Avatiho filmů, kterým se v 60. a 70. letech v Itálii dařilo. Několikrát jsem si během filmu vzpomněl na pozdější, ale mnohem lepší, Fulciho Beyond. Chybí okázalá krása typická pro podobné snímky, a přesto se najdou obrazy působivé (letní krajina s oslepujícím sluncem by měla působit hřejivě, ale naopak z ní dýchá zlo) či spjaté s uměním (výzdoba domu, všudypřítomné, byť často fantizijní až dekadentní, obrazy; či stopy po dávné honosnosti - oprýskané zdivo, drolící se štuky, rozpadající se domy). Chyby hlavní postavy jsou časem až ubíjející, a tak samotný konec nepřekvapí. Čekal jsem více fantazie a možná i zvrácenosti, na druhou stranu jsem si ale užil zvláštního neklidu a stísněné atmosféry. 3,5* ()
Neuvěřitelně zajímavý film, jehož atmosféra mi na první pohled paradoxně nejvíc připomíná Roegovo Don't Look Now. Ale ty dva filmy jsou si prostě podobné - 110 minut, překvapivý závěr, giallovsky tíživá atmosféra jednoho města a precizní režie. Don´t Look Now neanglicky mysteriózní, House with Laughing Windows negiallovsky zakončené. A jelikož nedoceňuji genialitu Deep Red, je House with Laughing Windows mým nejoblíbenějším giallem a ztělesněním dokonalé pomalosti. ()
Reklama