Veselé vánice

Když jsem shlédl několik "prvních" norských filmů (seriálů), zdálo se mi, že jsou hodně specifické, "poplatné" naturelu země. Drsné, melancholické až depresivní. "Provedení" mi připadalo "jedničkové", ale ty příběhy, atmosféra, pocity při sledování - v tom jsem měl za to, že "jsem naladěn" na jinou tvorbu. OVŠEM - již od prvních záběrů "Veselých vánic" jsem měl jasno - TOHLE JE pro mě. Skvěle nasnímané - kameraman zaslouží NEJ ocenění - půvabné, do největších detailů laděné kompozice, přepychově prosvětlené. Scénáristé odvedli rovněž prvotřídní práci, myslím, že i střih je na velké úrovni. A herecké výkony? Oproti např. americké produkci jsem vůbec nevnímal, "že tam někdo hraje". Snad úplně všichni byli tak opravdoví... Jako bych mezi  těmi lidmi byl. Za sebe "neprobírám" ani tak příběhy a osudy jednotlivých postav, jako jejich morální "balancování" mezi "dobrým a zlým". Všichni byli náhle zastaveni v nejrůznějších fázích svých životů, vývoje, prožívání (či neprožívání...) a naskýtá se nepřeberné množství charakterových odstínění a i jejich proměn, leckdy "po každém druhém kroku". Připomíná mi to, že jen vzácně jsme buď "jen dobří", nebo "jen zlí". A že kterýkoliv člověk nám může "ukázat", jak jsme "mimo" - jiní, odlišní od toho, co chceme, co si o sobě myslíme. Ve "vánici" jsem pobral veliké množství takových "naučení". Všechny, kteří to "způsobili" toužím poobjímat. Josef Sojka.