Jeden život

My, co jsme viděli film Všichni moji blízcí, nebo Nickyho rodinu, v podstatě jsme to hlavní měli vyspoilerováno. Mnohem lépe jsou na tom ti, kterým jméno Sir Nicholas Winton nic neříká. Je jen pár jmen u kterých si se Sir před jménem dávam práci a pan Winton je jedním z těch jmen. Byl to neskutečný člověk a je dobře, že i v současné době, tak dávno po válce to téma někdo filmově zpracoval. Od kteréhokoliv jiného herce bych tuhle roli vzal podobně jako svatokrádež, ale naštěstí byla svěřena dalšímu Sir a to Anthony Hopkinsovi. A překvapila mne ta vzájemná podobnost, byť já Hopkinse zbožňuji a pořád jsem tam viděl pod těmi brýlemi spíše jeho, než pana Wintona. Když bych si měl představit v roli pana Wintona někoho jiného, tak nakonec musím jen říci.. a sakra kdo jiný než Hopkins? :-). Film mne ale překvapil v jedné věci. Kdesi jsem četl, že jeho žena našla albumy a čísla dětí na půdě při jakémsi úklidu. On že prý o transportech nemluvil a ona o nich do té doby nevěděla. Ale tady o všem ví, tak by mne zajímalo jak to ve skutečnosti bylo. Ačkoliv setkání přeživších je s panem Wintonem ve filmu natočeno téměř na chlup přesně, přeci jen nemá tu sílu ze skutečného natáčení BBC. Když jsem to viděl poprvé právě ve filmu Všichni moji blízcí, fakt mně to totálně dostalo. Ten film mně úplně odrovnal a ještě dneska bych asi u jeho konce musel hodně těžko polykat... BBC tehdy dost riskovala, protože já osobně bych se bál o toho stařičkého dobrého pána co by s ním ten nával emocí mohl udělat. A že to pro něj musela být sakra nálož! Souhlasím s některými komentujícími, že hlavní emoční síla tohoto filmu  je v jeho samotném scénáři a vědomí, že se tohle skutečně stalo. A také samozřejmě velkou roli hraje případná znalost holocaustu a deportací Židů z protektorátu do nacistických koncetračních táborů. Pro děti neschopné otrocké práce pro Třetí říši znamenaly hned po příjezdech (pokud je přežily) většinou jistou smrt v plynových komorách. Teprve až pak dělá film zajímavým způsob vyprávění i velké herecké nasazení  86 letého Anthonyho Hopkinse. Hodně se pohybuji vlakem a alespoň jednou týdně procházím Hlavním nádražím, kde vždy při průchodu k nástupištím spočinu očima na těch vystavených vagónových dveřích, kde jsou na skle znázorněny z jedné strany malé dětské ručky a zdruhé strany skla velké dospělé ruce rodičů.... A když mám čas, občas zajdu i na první nástupiště podívat se k sousoší s panem Wintonem. Tehdy se tam musely odehrávat strašlivé výjevy.  Ale snad bylo umírajícím rodičům daleko v polských a nemeckých vyhlazovacích táborech skutečně úlevou, že se jim podařilo alespoň své děti zachránit... Dávám tedy za 4 schválená víza do Anglie. * * * * (16.03.2024)

Pocta nekonečné lidskosti a skromnosti člověka, který nedokázal jen stát a dívat se a současně též velké odvaze těch, kteří denně riskovali své životy pro záchranu jiných. Příběh tichého hrdiny, jenž se nechce smířit s tím, že nemůže pomoci všem, je zde uchopen s vědomím, že jej dnes už zná prakticky celý svět, a tak volí formu vzpomínek starého muže, které snad neposkytují komplexní a hlubší pohled na celé dění a jeho protagonisty, ale na druhou stranu vytváří strhující a neskonale dojemný počin, který vede i k zamyšlení. 95 % (06.02.2024)

Sir Nicholas Winton patří k osobnostem, které není nutné představovat. Bylo o něm natočeno dost dokumentů, na jeho činnost se odkazuje v mnoha filmech. Celovečerní životopisný snímek mu ale asi ještě věnován nebyl. A hrdinu s velkým H zde ztvárnila herecká legenda. Víc vědět nepotřebujete. Je to prostě krásný malý velký film. Skoro 5*. „A vy jste zachránil těchhle osm dětí z fotky, to je pěkné.“ „No, bylo jich trochu víc.“ (14.03.2024)

Z těch dvou linií filmového příběhu Nicholase Wintona mi dlouho přišla zajímavější ta z období let 1938-39, kdy probíhala ona úžasná záchranná mise. Ten příběh je určitě velmi silný, ač si nejsem úplně jistý, že to vykreslení reálií uprchlických táborů v Československu bylo úplně přesné. Na druhou stranu se mi moc líbilo, jak film pěkně připomenul fakt, že Winton na celou záchrannou akci nebyl zdaleka sám – a dokonce na rozdíl od svých spolupracovníků většinu času ani neriskoval život v okupované Praze. Pokud jde o dějovou linii z konce 80. let s Anthonym Hopkinsem coby stárnoucím Wintonem, film emočně graduje v oněch známých chvílích, kdy se Winton v televizním studiu setkává se zachráněnými dětmi. Musím říct, že mi z těch scén šel až mráz po zádech. Nemohu se ovšem ubránit dojmu, že to byla právě možnost zrekonstruovat jeden z nejslavnějších momentů v historii BBC, co bylo hlavní motivací pro vznik tohoto filmu. Vše ostatní, co se můžeme v této lince filmu vidět, je sice díky velmi věrohodnému herectví Hopkinse funkční, ale scénáristicky to není nic světoborného. (23.02.2024)

No ano, je to rutinní filmařina, které až příliš často působí televizním dojmem, ale ten příběh je natolik silný a pohlcující, že veškeré nedostatky snadno zastiňuje. Zároveň je to snad první film, u kterého jsem rád, že nebyl v některých aspektech intenzivnější, což platí především pro nástupy dětí do vlaků a loučení s rodiči. Herecky se filmu asi nedá nic vytknou a aby taky jo, když tu první housle hraje Hopkins, ale tady je třeba říct, že casting vyšel na jedničku. No a samotný závěr.....................ta scéna je notoricky známá, ale i tak platí, že kdo tu neuroní alespoň jedinou slzu, tak nemá srdce. Za mě důstojná pocta úžasnému člověku i jeho spolupracovníkům, kteří se na záchraně dětí podíleli. 90% (10.03.2024)