Karaoke blues

RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník   Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není. (18.11.2023)

Finsko. Deprese. Finsko. Deprese. O čem že byl ten film? FINSKO! DEPRESE! (pouze úvod mého komentáře a i ten má v sobě více emocí než celý film) ___________ Ano, je to funkční, kvalitně zpracované, esteticky zvládnuté, dostatečně promyšlené atd. etc. Ale můj hlavní problém s Karaoke blues je to, že je to film extrémně obyčejný a minimalistický. Je mi jedno, pokud si nějaký člověk zvolí jako jedinou náplň svého života to, že pracuje, poslouchá rádio a chodí do karaoke baru. Pohoda, nemám problém, ať si dělá, co chce. Ale vystavět na těchto třech aktivitách celé osobnosti dvou hlavních postav filmu, no, to je zajímavá taktika na zaujmutí diváků. Toť jedna věc - o postavách víme minimum a v rámci filmu se toto minimum rozšíří (překvapivě) minimálně. ________ Druhá věc - politická rovina snímku. Již zmíněné rádio slouží dvěma věcem: poslechu hudby a poslechu zpráv o válce na Ukrajině. Zapadá to do filmu/příběhu? Podle mě nikoliv. Možná se autor snažil vytvořit jakýsi kontrast mezi obyčejným pracovním životem a tragédiemi války, nebo spíše kontrast mezi jeho minulou spoluprací s Alexandrovci (Total Balalaika Show) a jeho současném politickém přesvědčení. Z tohoto rozhovoru s Akim jsem se pouze dozvěděl, že to bylo nevyhnutelné, aby to zmínil, přičemž se vstupem Finska do NATO nesouhlasí. Ok. To ale nic nemění na tom, že mi to do filmu nesedí a působí to rušivě. __________ Třetí věc - „herecké výkony“. Zde se vracím k úvodu komentáře, jelikož naše dvě hlavní postavy jsou čirou esencí nulové emocionality. Finsko je stereotypně bráno jako země introvertů v depresi a naše dvě postavy tento stereotyp věrně naplňují (obzvlášť hl. mužská postava Holappa, který je ještě k tomu alkoholik). Uznávám, že zadívat se na chvíli na nehybné tváře byla vítaná změna - v porovnání např. s upištěnou Barbie z minulého roku. Ale opět, vystavět na tom celý film? Někomu to jistě stačí, ale ve mně to již v polovině filmu začalo vyvolávat určitou repetitivnost... ještě k tomu namočenou ve vší obyčejnosti a minimalističnosti. __________ Závěrem. Karaoke blues je dobrý film o dvou ztracených duších, které si k sobě hledají cestu (i přes veškerou šablonovitost a obyčejnost). Nelze opomenout také (podle mě nejlepší) scénu v karaoke baru, kde dvě blondýny na jevišti předvádějí nejpůsobivější song, který se ve filmu nachází (YT live verze zde). Karaoke blues má své dobré momenty, ale na současných 82 %, co zde má, bych to opravdu neviděl. (23.01.2024)

Zabudnite na letné lásky... začína padať lístie. Optimizmus a pesimizmus, šťastie a smola, nádej a skepsa – si dávajú rande v tomto helsinskom lokáli. V Karaoke Blues baví Aki Kaurismäki predovšetkým svojich priaznivcov, ale vo svojej aktuálnej sviežej forme je prístupný aj nováčikom, ktorí vedia oceniť absurdný humor a minimalizmus. Svojou nezameniteľnou smutno-veselou optikou rozpráva pod záštitou humanizmu jednoduchý ľudský príbeh zasadený do sociálneho realizmu. Je to svet, kde si môžete dať šieste „druhé“ pivo, alebo kde hrá Fínsko vo finále MS vo futbale proti Brazílii. Je len na vás, aký prístup (k životu) zvolíte. Nádej, humor a tolerancia sú cesta. Moja recenzia. (06.11.2023)

Kouzelně minimalistická romance mezi melancholickým dělníkem s přílišnou zálibou v alkoholu a nesmělou introvertní prodavačkou. Zasmušilá starosvětská tragikomedie o strastiplném sbližování dvou zoufalých duší, která vyniká perfektní režijní formou, Kaurismäkiho nezaměnitelnou osobitou stylizací, suchým humorem s vážnou tváří a svéráznými charaktery. Nechybí ani sociální rozměr, nevtíravé zakomponování současných události (v podobě rádiových zkazek o válce na Ukrajině vměstnaných do bezčasých retro kulis nostalgicky působících Helsinek), skvěle padnoucí hudba ani roztomilé láskyplné cinefilní odkazy na tvorbu Kaurismäkiho režijních vzorů a kamarádů ze světa nezávislého a artového filmu. A to vše v pouhých osmdesáti minutách. (10.07.2023)

Až s neuvěřitelnou lehkostí natočená romance, která krásně zahřeje u srdíčka. Nádherný situační humor a občasné balancování na hraně trapnosti zde mají tak perfektní timing, že se není v podstatě možné té všudypřítomné roztomilosti ubránit. Ano, ten film je roztomilý a nemyslím to ani v nejmenším pejorativně. Dělník se sklony k alkoholismu a málomluvná děučica, která se protlouká více či méně podřadnými profesemi. Dialogy neobsahují žádné úderné pointy, atmosféra je silně melancholická a navzdory procesu sbližování obou hlavních postav jsem měl spíše pocit odcizení. Můj první Kaurismäki a rovnou (těsně) za plný počet. [85%] (03.01.2024)