major.warren

Nový snímek Davida Cronenberga k mému zklamání ztělesňuje většinu věcí, co se mi na současné světové kinematografii nelíbí. Předně je až chronicky posedlý vývojem nových technologií, jež aktivně zapojuje do vyprávění i fungování fikčního světa. OK, Griffith v 10. letech provedl totéž s autem a telefonem, jenže v 10. letech měl auto a telefon jen málokdo, zatímco dnes má mobil se 4K foťákem doslova každý, stejně jako osobní chat s AI. Emocionálně je to chladné, tempo utahané a jednotvárnost celku podtrhuje Shoreův synthsoundtrack. Premisa filmu, vycházející z tématu nemožnosti vyrovnání se s odchodem blízké osoby, je pojata sic nápaditě, ale vedle toho Cronenberg využívá snad všechna možná existující klišé, co lze v dnešním mediálním prostoru najít (Rusové, Číňani, vliv AI). Vincent Cassel a Diane Kruger jsou s pomalu utíkajícím časem otravnější a otravnější, leč za to zjevně nemohou. Konstrukt a lacinost jim předepisuje scénář. Cronenberg si film údajně natočil jako jakousi osobní terapii. Jestli mu to pomohlo, jsem rád a očekávám, že jeho příští film bude hrát podstatně vyšší ligu.

77th Cannes Film Festival 2024: Krásný film. Paul Schrader tentokrát pro změnu ponechal své životní téma "hledání poslání jednotlivce coby formy vykoupení jeho existence" v pozadí a klíčovou roli přenechal v OH, CANADA fragmentárním návratům nespolehlivého vypravěče Leonarda Fifse. Richard Gere na prahu smrti je tu fenomenální - formou projevu mi připomněl Fraserův herecký comeback v THE WHALE. Gere coby úspěšný filmař na smrtelné posteli absolutně přehrává afektovanou manželku, jejíž postava by starému cynickému a sebestřednému umělcovi mohla krásně sekundovat, kdyby... (říci, že mě zde Uma T. s*ala by byl slabý výraz, a to se řadím k jejím velkým fanouškům). OH, CANADA je malý film o velkých věcech, nestrhne, nevzbudí bouřlivý aplaus, ale rozhodně potěší a vzbudí zájem o své postavy. Díky Schraderovi, že i před osmdesátkou stále se zájmem pracuje a nerezignuje na příběhy o pokolení lidské entity.

Tradičně skvělý Sorrentino v hlavní roli s úžasným Tonim Servillem (v něčem je jeho Andreotti ještě podmanivější postavou než životem znavený bonviván Jep z Velké nádhery, s nímž postava "Božského" sdílí náznak životní osamělosti). Už v prologu, který nás za doprovodu chytlavého soundtracku provede neblahým koncem osob z Andreottiho okolí, nastaví Sorrentino styl, který posléze v šerém svitu kamery buduje až k závěrečné sekvenci, kdy bývalý sedminásobný italský premiér stane před soudním tribunálem. Il Divo je film chytrý, svižný a především neskutečně poutavý. Sorrentino je zkrátka králem vypravěčů naší doby. Jediné, co mě na jeho žhavém díle trochu mrzí, je, že zcela neuspokojí zvědavost, již vzbuzuje; zachycuje totiž pouze fragment Andreottiho pozdní éry v 90. letech a k minulosti se vrací spíše sporadicky skrze okrajové motivy (zpověď) a vnitřní monology samotářského politika, jenž ovlivňoval nejvyšší patra Itálie od druhé poloviny 40. let.