Zlatá princezna

Hodně divně postavený příběh, kdy za osudy lidí nesou zodpovědnost zase jiní lidé, kteří třeba ty předešlé ani neznají. Chybějící původní motiv celé zápletky a začarování. Divně natočený - kromě stop motion tady snad vlastně není jediný trik, dokonce ani není nabídnut pohled do kouzelného zrcadla. Spousta nadhledů, a pak ještě pokusů o kameramanské vymyšlenosti, jež ale strhávají svou podivností pozornost na sebe. Spousta rádoby filozofických vět, monologů a dialogů, jež však nedávají smysl, neb jsou pro jistotu mnohosmyslné, hlavně že vypadají navenek moudře. Ostatně i postavy, ať by se zachovaly jakkoliv, vždy je to špatně, povšimněte si - vlastně nemají na výběr. Divné lokace, prostředí, herci. Naprosto na zastřelení postava komorné v podání Stašové. Naprosto nevěrohodné a nijak motivované "obrácení" princezny. Vůbec všechny důležité momenty proběhnou během pár sekund, bez jakékoliv obrazové nebo narativní gradace. A konečné rozuzlení (zrada, nezrada) mi přišlo už úplně vycucané z prstu a mimo mísu, takový krapet naschvál. Je sice hezké, že se král jezera změní, když se rovněž zachová nesobecky, ale stejně nevím, kdo a proč ho začaroval. A proč nakonec na všechno to přehazování zodpovědnosti na druhé doplatí chudák děvečka u rybářů? Jako by autoři na tuhle postavu nějak zapomněli. V celku mi to dává jen ten smysl, že když má být někdo šťastný, vždycky někdo jiný na to doplatí. (30.10.2016)

Scénář, který příjemně překvapí, má totiž začátek, prostředek i konec. Celkový dojem ovšem pokazí jistá pošmurnost a statičnost, kdy všechno je jenom v dialozích. Co si pamatuju, jako dítě mě takovéhle pohádky moc nebavily, chyběl mi tam děj, vtip a dobrodružství. Dneska, kdy by mi dialogy v podstatě ke štěstí úplně stačily, už ale pohádky nevyhledávám, takže si nejsem jistá, jestli se pohádka jenom neminula s cílovou skupinou. (14.09.2014)

"Nevěděl jsem, že princezny bývají i zlaté." Televizní pohádka s Lindou Rybovou, která si snad ze všech českých hereček, užila v maskérně nejvíc, nejdřív latexová maska v pohádce "Anička s lískovými oříšky", z roku 1993 a zde zase zlatá barva, od hlavy až k patě. Pro nezemský svět jezerního vládce, byly vybrány podzemní sugestivní prostory pod bývalým Stalinovým pomníkem, na pražské Letenské pláni a další natáčení, pak probíhalo u rybníku "Věžák", nedaleko Turnova. (27.09.2015)

Jezerní vládce promění arogantní, bezcitnou avšak krásnou princeznu za to, že ho nazvala hnusákem v živou zlatou sochu bloudící v jeskyních hlubinách. Měla by si s proměnou uvědomit, že vnější krása není vše. Aby zlomila kletbu musel by se do ní zamilovat někdo, kdo ji bude brát takovou jaká je. A to bude trvat dlouhých 18 let. V říší jezerního vládce však čas běží o poznání rychleji a láska si k princezně i přes její protivnost najde cestu. Naštěstí je to jen pohádka a takovou je ji nutno brát. Realita je totiž zcela odlišná v kontextu tvrzení, že jiný neznamená být horší. Ponaučení o tom, že vnitřní krása je důležitější než ta vnější není v pohádkách nijak nové. V dnešní době, kdy lidé touží být stále vzhledově dokonalejší tahle pohádka toho moc neřeší. Jenže nedá se jí upřít působivost, kdy i přes svůj televizní původ má adekvátní exteriéry, zajímavé herecké obsazení a poněkud temnější a depresivnější ráz. Princezna i po proměně zůstane pořád protivná s postupnou touhou získat svoji dřívější podobu, což bylo neotřelé a Linda Rybová byla opravdu skvělá volba. Zůstala i přes snahu ostatních (Matásek, Vetchý) nejvýraznější. Pohádka to zrovna není ohraná, což je její nesporná výhoda. Podle mě zajímavé zpracování námětu Boženy Němcové ve kvalitní realizaci v rámci televizní tvorby. 80% (21.07.2012)

Princezna je na začátku povrchní, což se v osmnácti od člověka bez životních zkušeností a nějakého hlubšího vzdělání (je líčena jako sebestředná, v zábavách žijící, ničím jiným než sebou se nezaobírající) dá snad i vcelku očekávat. Trest, proč ne. Za blbost se platí. Princeznu i urychlené čekání ponaučí, s mladým, jak na školní besídce přehrávajícím, hošou pozná při hře na schovku opravdovou lásku, co by ti dva poznávali, kdyby vytáhli člověče nezlob se!, se divák, ke svému zklamání, nedozví. Láska je, jak je v pohádkách typické, podrobena zkoušce, ve které zkoušený typicky bezcharakterně neobstojí. Zastydí se ovšem, což ho pravděpodobně učiní ušlechtilým. Nejsem si jistá, jestli "chci napravit svou chybu, protože jsem trapně selhal a narušilo to iluzi, co jsem o sobě měl", je to, co je základní oporou partnerského vztahu. Osobně bych ten základ viděla v "nezklamu". (13.09.2014)