Electra

Hodně se tu píše o složitém nacházení vztahu k vlastnímu tělu, což je jistě nosným motivem filmu, podstatné ale je, proč se to jmenuje Electra. Dívka zjevně prožívá Elektřin komplex: chová nenávist k matce a trýzní se sebenenávistí, kvůli otci, který je v den jejích desátých narozenin opustil. Od té doby s matkou žijí v upadající domácnosti, kde spolu soutěží v sebenenávisti a vzájemné nevraživosti jako dvě entity, které nebyly dost dobré, aby s nimi jejich otec a manžel (sexuálně úspěšný hřebec-dentista) zůstal, a tak pozbyly vlastní ceny i smyslu, zbývá jim jen marnost úpadku a Elektře pohrdání matkou i sebou, sebeubližování a sebeponižování. A pak jsou tu další tlaky a protitlaky, tahy, pudy, pnutí, škodlivé i přirozené sociální zvyklosti, predátorské prostředí... *** Film svou strhující vizualitou a senzualitou až hmatatelně předává atmosféru rozkladu, toxického ponižujícího a ubližujícího chování a vztahování se na tomhle vyšinutém základě i k okolnímu světu, sexualitě a dalším vztahům. *** V rámci Famu Four, společného uvedení pozoruhodných krátkých filmů studentů Famu, je na místě film usouvztažnit s filmem Přes střepy, kdy první je zprávou z oka hurikánu, z uvnitř marasmu, a druhý terapeutickou cestou ven, každý z nich stejně silný ve svém sdělení. *~ (18.09.2023)

Něco tak vizuálně nápaditého se jen tak nevidí. Režisérka filmu dala vědět, že na filmu pracovala od roku 2019 a nutno uznat, že ty 4 roky práce jdou na těch 20 minutách fakt vidět. Je to velmi koncentrované. Snad jen samotný rok vymýšlela nápady spojené s animací a až později, když se dozvěděla o elektřiny komplexu, tomu dala tematické sevření. Tvůrčí zájem byl tedy zaměřen takto a na výsledku to jde trochu znát. Nemám pocit, že by to o komplexu dost dobře vypovědělo a nepřišlo mi to tak dobře zabaleno jako jiný film (Přes střepy), který jsem viděl v rámci FAMU Four, ale možná to lépe sepne až to uvidím znovu, což rozhodně plánuji a rozhodně to byl z oné čtveřice kraťasů ten vizuálně nejsilnější - V tomto směru je to vlastně tak působivé (takovej gasparo-noéovskej švankmajer), že to můžu v klidu stavět na roveň toho nejlepšího, co jsem dosud v kinematografii viděl. Myslím, že Daria Kashcheeva má před sebou skvělou budoucnost. Hodně štěstí! (07.09.2023)

Ojojoj. Tady toho tvůrci chtěli v půlhodině sdělit tolik, až se jim to rozpadlo pod rukama. Samozřejmě se dá namítnout, že byl záměr, aby se to všechno jen tak nějak v náznaku prolínalo - sny, vzpomínky, představy... já v tom vidím ale jen jeden velký, ambiciózní zmatek. Trochu mi to připomnělo film Valerie a týden divů - další z těch chválených, ale i neuchopitelných filmů, u kterých si jejich obdivovatelé spíš přejí, aby všechny ty metafory, vrstvy a aluze dávaly dohromady smysl (než že by to tak opravdu bylo). ..... Všechnu tuhle kritiku nicméně píšu dost nerad, protože Electra má nesporné řemeslné kvality a už jen díky nim si zaslouží pozornost. Doufám, že příště Daria zkusí být trochu přístupnější... (23.01.2024)

Neskutečně komplexní a vrstevnatá sonda do života titulní Electry, která vzpomíná na své desáté narozeniny a probouzí v sobě nejedno rodinné trauma. Elektrizující a intenzivní snímek, u něhož vám pod kadenci tísnivých a hrozivých vjemů nebude úplně dobře. I přesto víte, že tuhle audiovizuální nálož rozhodně nevidíte naposled. Jedinečné dílo dokazující, že o Darii Kashcheevě ještě hodně uslyšíme. (08.11.2023)

Svoji osobnost si budujeme ve formujícím věku podle vzorů, které dětství a dospívání provázejí, přičemž největší vliv v tomto procesu mají obvykle rodiče. Právě tak toto utváření sama sebe ovlivňují události a traumata, která prožijeme - a protože k objektivnímu posouzení situace v daném věku nemáme výbavu, stává se, že naše interpretace těchto událostí se míjejí s realitou. Hodně se mi zamlouvá, že Daria Kashcheeva tento proces utváření vlastního "já" konceptualizuje v podobě plastových figurín s více či méně lidskými rysy, jejichž jádro vyplňují memorabilie vztažené k formujícím vzpomínkám, ale zároveň s figurínami pracuje i na dalších rovinách. Ta nejsamozřejmější je pochopitelně samotný artefakt (barbie) panenky, coby dárku od otce, který je ale zároveň obtěžkán dalšími význami (nerealistický model krásy, předčasná touha po fyzické dospělosti). V jiné scéně, kde svlečené ženské figuríny sdílejí své vzpomínky, přičemž zjišťujeme, že všechny se jmenují Elektra, režisérce zaměnitelnost plastových těl umožňuje zobrazit množství jednotlivých person (hlasů / vzpomínek / náhledů) překřikujících se v hlavě Electry. A konečně figurína, která ztrácí lidské rysy nebo se dokonce rozpadá, může také reprezentovat blednutí vzpomínek na situace a jednotlivé aktéry, kteří se v průběhu dalších let víc a víc stávají jen plochou s několika málo záchytnými body, kam můžeme projektovat libovolné významy. Electra je nepochybně do nějaké míry filmu o proměně vztahu ke svému tělu, ještě víc mi ale připadá, že je snímkem o sebepojetí - o snaze zformovat svou vlastní osobnost v dospělosti a odhodit při tom co nejvíc zátěže, kterou si neseme právě z oné formující doby dospívání. Tohle je aspekt snímku, který se mnou nejvíc rezonoval, ale nutno říct, že rovin, které by bylo možné rozebírat, je ve vyprávění mnohem víc - což by samo o sobě mělo svědčit o jeho kvalitách (podtržených, nutno dodat, brilantní formální stránkou). (04.04.2024)