Boj o Moskvu

Nejen, že jde o film silně historii zkreslující (to jak generálové v klidu diskutují se Stalinem a oponují mu, je celkem sranda - aspoň pro minimálně zasvěcené) by nemusela být taková hrůza, kdyby byl ten film zajímavě natočený. Vůbec nechápu celkem slušné hodnocení tady a "kultovnost", kterou získal v českých zemích. Snímek může snad zaujmout jen tím, že tam jezdí po krajině dost techniky a běhá hodně lidí. Masovost scén ale neznamená kvalitu. Mnohé scény jsou až za hranicí parodie - nepovedené "akční" scény nebo "dojemné" rozhovory vojáků. Film taky hodně ztrácí tím, že se snaží ukázat vše tak nějak v celku - jako by šlo o ilustraci dějepisné učebnice - to má za důsledek množství postav, v kterých se divák dost ztrácí - pořád jsme na nějakém jiném frontu či štábu a žádná z postav nebo scén nemá dost prostoru, aby nás nějak strhla. Spíše nuda, ale chvílemi i nechtěná legrace. (06.10.2006)

Nehoráznej odpad! Překroucená historie, tak jak už to měli v SSSR ve zvyku..a navíc je to příšerně dlouhé, nezajímavé a tudíž nudné.. Nedoporučuji ke zhlédnutí nikomu. Za německé tanky zaskakuje nějaký neznámý přestavěný neidentifikovatelný paskvil, za ruské pohraničí Most a za německá letadla, ať už bombardéry nebo stíhačky, pokaždé stejná formace dvou stejných civilních letadel... (05.06.2008)

I. Část - AGRESE. Další výpravný epos od Ozerova, který se zaměřuje na první rok tažení proti Sovětskému svazu v roce 1941. První část ukazuje příčiny útoku, samotný útok 22. června a končí v září 1941. Jelikož je film z pozdní doby, není zde vidět až tak moc rudá propaganda, na kterou jsme byli zvyklí v sedmdesátých letech, nicméně politická stránka je ukázána podle tehdejšího smýšlení východního bloku. Celkem s přehledem ukazuje veškeré hlavní události z pohledu hlavních protagonistů. O technice se nemá cenu bavit, protože je zde možné vidět fakt všelicos. Ale mohutnost tankových bitev je úžasná. II. Část - TAJFUN. Závěrečná část začíná přímým útokem na Moskvu a končí sovětskou protiofenzivou v prosinci 1941. Je více vojenská, se spoustou velkých bitev a musím říct, že i záživnější než Agrese. Místa na propagandu tu moc není, což není na škodu. Původně jsem plánoval dát průměr, ale po druhé epoše tu jednu hvězdu přidám. (28.07.2015)

Jo jo, na tomhle filmu se dá krásně ukázat, jak nesmyslné jsou čítankové poučky. Ve škole, z angažovaných pořadů v televizi, uvědomělí rodiče do nás hustili, jak je důležité a krásné se vzdělávat, neustále ležet v knihách, toužit po vědění. A naopak jak zvrácené a jaká ztráta času je válet se jen tak na pohovce a nezajímat se vůbec o nic. Já pod vlivem těchto pouček jsem se snažil vyzvědět trochu víc informací o Zoje Kosmoděmskaje, a jako jeden z prvních odkazů mi vylezlo tohleto. Ech bóže, z toho se budu dostávat spoustu měsíců, že já radši místo žízně po vědění nehasím žízeň někde v hospodě. Jinak jako film jsem sledoval tak napůl a ještě jen jedním očkem, páč oběma se to moc nedalo. Zaujaly mě určité pasáže, jako výroky že "Rusko se nedá rozumem pochopit, Rusku se musí věřit", a pak taky hezká Stalinova starost, kdy po hlášce jakéhosi pohlavára "musíme z Moskvy evakuovat vědce, všechny ostatní důležité osoby, a i další poklady", prohlásil, bafaje z lulky... soudruzi, musíme hlavně... z mauzolea... evakuovat Lenina! A já mu prostě musím dát za pravdu, Lenin vypadal jako živej, takže by ho Němci určitě pro sichr prostříleli, a pak by byl definitivně mrtvej, už by jeho vizáži nepomohl ani ten Hollandeho kadeřník za sto tisíc eur měsíčně. Na druhou stranu škoda, že nenabalzamovali těch lidí víc, mohli z nich udělat rotu zombie a válka by skončila dřív. (12.08.2016)

Toto Ozerovovo nepřehlédnutelné dílo, uváděné v našich kinech osmdesátých let také - pokud mne paměť neklame - pod názvem OPERACE TAJFUN, je nezapomenutelné. Samozřejmě, že je Ozerovovi možné vytknout určitou šablonovitost jeho režisérského přístupu, šablonovitost, která v jeho slabších okamžicích má ryze komerční "angažovaný" podtext. Tím vším ovšem nevystihneme přínosnost a výrazně prohloubenou uměleckost této epopeje zejména oproti VOJÁKŮM SVOBODY a v mnohém i OSVOBOZENÍ. (Scéna, v níž Vorošilov mluví s plukovníkem Petrovským a podivuje se nad tím, že velí armádnímu sboru, je pro tento posun víc než příznačná. Petrovskij odpovídá, že byl zatčen, tj. stal se jednou z mnoha obětí psychotizujících čistek v ruské Rudé armádě na konnci třicátých let. Vorošilovova prostoduchá (?) odpověď , že i on byl vězněn, a to hned několikrát, je rázně uťata Petrovského replikou "Ale to byla za cara, soudruhu maršále".) Výsledkem je plastický, relativně až vyvážený obraz sil a vývoje na obou stranách, kterému jen prospívá tehdy ještě ne obvyklé zvýraznění Žukovovy osobnosti, které současně nijak netají jeho značnou osobnostní sebestřednost ("napoleonské" maršálovo procházení v troskách ruším Moskvy) i lidského Rundstedtova podílu na druhé straně. Buďjakbuď, jsme tu konfrontováni s nevšedním dílem přibližujícím v zásadě dokumentární metodou ovzduší a okolnosti první velké, vskutku klíčové porážky nacistického Německa na frontách druhé světové války. Ani to není v žádném případě málo. Ba je to víc, než jsme sami sobě ochotni připustit. (28.04.2008)