Sátántangó
Satanstango
Satanské tango
Satantango
Sátántangó
Sátántangó
Režie:
Béla TarrKamera:
Gábor MedvigyHudba:
Mihály VígHrají:
Mihály Víg, János Derzsi, Miklós Székely B., Erika Bók, Peter Berling, György Barkó, Péter Dobai, Frigyes Hollósi, Zoltán Kamondi, István Juhász (více)Obsahy(1)
Podle stejnojmenného románu Lászla Krasznahorkaie natočil Béla Tarr sedm a půl hodiny trvající veledílo Satanské tango, jímž na sebe upozornil také za hranicemi Maďarska. Úvodní sekvence snímku trvá sedm a půl minuty a předznamenává tak celkovou stopáž. Není to ovšem jediný dlouhý záběr filmu, odehrávajícího se stejně jako Zatracení (1988) v posttotalitní pusté krajině, již rozbahňuje neustálý déšť a drásá drsný vítr. Průměrná délka záběru se pohybuje kolem dvou a půl minuty. Příběh hříšné vesnice je rozvržen do dvanácti kapitol, jež můžeme rozdělit na dvě poloviny, což odpovídá pravidlům tanga (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Především v první části Tarr paralelně vypráví osudy jednotlivých postav, které směřují k jasně danému bodu - příchodu lžiproroka Irimiáše a jeho kumpána Petriny. Z několika úhlů pohledu sledujeme toto dlouhé čekání na člověka, jehož se obyvatelé chátrající vesnice obávají. Vesničanů však není mnoho, můžeme hovořit jen o třech manželských párech Schmidtových, Kránerových a Halicsových, solitéru Futakim, lékaři voyeurovi, prostoduché dívce Estike a o jejím zlém bratru Sanyiovi. Hrdinové se stejně jako v předchozím titulu pokoušejí vymanit z těžké životní situace a touží po lepších životech, na něž střádají dlouhá léta peníze. Vzájemné vztahy nejsou příliš korektní, a tak se snad každému honí hlavou, jak získat všechny finance pro sebe a nehledě na ostatní opustit komunitu. Do této situace přichází muž jménem Kelemen se zprávou, že se vracejí Irimiáš a Petrina, ačkoli chlapec Sanyi všem tvrdil, že zahynuli. Vesnici, jež se k mužům nezachovala zrovna čestně, přepadá strach z pomsty. Na prostoru úchvatných více než sedmi hodin se odehrává hluboký existenciální příběh, jenž zanechává nesmazatelnou stopu. (Letní filmová škola)
(více)Videa (1)
Recenze (105)
Když chcete zhlédnout Satanské tango, musíte nutně vědět do čeho jdete. Více než sedmihodinový snímek je patrně nejdelším nedokumentárním neexperimentálním hraným filmem, který byl natočen. Hned první desetiminutový záběr sledující rozebíhající se krávy hraje na divákovy nervy a trochu záživností připomíná začátek Kubrickovy Vesmírné odysey. Kubrick však není cesta, kterou by se Tarr ubíral. Druhý záběr notně připomínající Stalkera prozradí vše. Ano, Tarkovskij, to je ta cesta. Jakoby nezúčastněná kamera, dlouhé záběry na odcházející i přicházející lidi, spící opilce či neúnosně dlouhé (a až krutě reálné) týrání kočky. Obsahově by se film samozřejmě dal nastříhat na běžnou hodinu a půl. Tarrovi šlo o něco jiného. Jak ale takový film hodnotit? Mně osobně by se zamlouvalo něco mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Tři jsou průměr a Satanské tango rozhodně průměrné není. ()
Je až hrozivé pozorovať ako môže nejaké médium, v tomto prípade film, pôsobiť ako vrchol mediácie umeleckej a duševnej kreativity a potreby výpovede ľudskej bytosti v jej mučivom zovretí časovej ohraničenosti. To, že zároveň môže byť paralelne masívne rozšíreným nástrojom stimulácie pasivity a apatie širokej populácie, je jeho temnou stránkou páchnucou trúchnivými pomaly odhnívajúcimi útrobami lebečných kostí, ktorá robí z povolania režiséra(a nielen jeho, pretože ide vždy o kolaboráciu množstva ľudí) veľmi zodpovednú prácu. Satantango je teda v svojej podstate kŕčom v sebaobrane, ktorý sa z prvotného impulzu zhnusenia transformoval na dlhotrvajúci partizánsky boj za jeho prenesenie pomyselným komunikačným vákuom k dôraznej výpovedi. V tomto prípade by sa dala za ňu považovať i forma samotná. Kde ostatný artový filmový umelci užívajú viacerých techník ako dlhé zábery, extrémne pomalé jazdy kamery, konzervatívny strih, čiernobiele prevedenie a mnohé iné ako prostriedok vymanenia sa zo škatuliek masívne používaného zrýchleného strihu(so všetkými svojimi sprievodnými znakmi), Tarr stavia formu minimálne do rovnocennej pozície vo výpovednej hodnote s bezprostrednosťou scenáristickej výpovede. Oddeľuje zvukovú stopu od obrazovej priepastným vákuom variabilnej vzdialenosti kamery od „miesta činu“, ktorá sa týmto spôsobom oslobodzuje od ukotvenia v deji. Často tak divák musí spracovávať dych berúcu silu obrazu na pomedzí opojnosťi prirodzenej hudby zvukov scény s minimom klasickej hudby. A tak dĺžka záberov netkvie v samoúčelnej snahe zapáčiť sa, ale v nevyhnutnosti ponechať divákovi dostatok času na poskladanie mozaiky zážitkov. Keď sa po pár minútach skúmania často len fotke sa podobajúcich scén kamera pohne svojím plazivým tempom, je divák uvrhnutý vo vír zdanlivej neúnosnosti tejto náhlej dynamiky a anticipácie nasledujúceho. Popri všetkej pozornosti, ktorá bola venovaná kamerovým nájazdom, výberu lokácii, rámovaniu obrazu a ďalším formálnym finesám, je jadro tohto eposu postavené na základoch výberu hercov a ich totožnosti s identitami ľudských trosiek páchnucich pomalým alkoholickým rozkladom autonomity osobností, ktoré potom bezmocné padajú za obeť manipulatívnemu básnikovi-satanovi(možno paralela s umelcom bez morálnych zásad a svedomia?) Irimiáshovi, ktorý ani vás samotných pri svojich príhovoroch nenechá bez ujmy. Príliš veľa, vo svojej podstate nedokonalých, slov by mohlo odokryť viac ako sú schopné vo svojej nepresnosti vypovedať a tak nahradiť priestor pre čaro zážitku, zložitosťou svojho konštruktu. Jedno je však isté na Tango so Satanom len tak ľahko nezabudnete. ()
ťažké.... veľmi ťažké. no a tie 3* sú ako neutrálne hodnotenie - objektívne-subjektívne to nie som momentálne schopný posúdiť (len tak na okraj, snáď nebude hanba, že som film nevidel v celku, ale v priebehu troch ťažkých večerov).... neunikneš! 11 prikázanie..... to porovnávanie prvej a druhej polovice je myslím na mieste - prvá diváka ohúri, zaujme, vtiahne, druhá ho skôr nechá "vychladnúť" a tápať v zmysle a posolstve.... posledná polhodina však vráti všetko "do starých kolají".... ťažký, preťažký svet bahna, nezmyselnosti, chabej nádeje, dažďa, alkoholu a ..... vykúpenie prinášajúcej smrti?.... no a ten Tarkovskij - štýl možno podobný, no na konci Tarkovského filmov som sa cítil presne opačne, ako na konci Sataského tanga.... mizéria ()
Je to hodně dlouhý, vizuálně silný, bourá to hranice klasické představy o diváckém zážitku a je to fakt dlouhý. Takhle by se v kostce dal shrnout film Satanské tango, který s délkou trvání ve výši 7 hodin patří mezi nejdelší filmy všech dob a maďarský filmař Béla Tarr v něm redefinuje hranice filmového vyprávění. Samotný film přitom vznikl dle knihy Lászlóa Krasnznahorkaie, který společně s Tarrem zároveň napsal scénář k této filmové adaptaci. Tu je v mých očích nemožné vidět na jeden zátah a přesto v jisté míře závidím (a naopak v jisté míře lituju) lidí, kteří měli možnost tenhle unikátní Tarrův epos vidět na velkém plátně. I v rámci domácího ´´ promítání´´ se ovšem jedná o jeden z nejsilnějších a nejspecifičtějších filmových zážitků, který není pro každého a jde o velmi náročnou podívanou, k tomu ostatně svádí už samotná délka. Jenomže pokud zvládnete Satanské tango dokoukat až do konce, člověka najednou zachvátí pocit, že viděl jednoduše umění v ryzí podobě. Umění, které dost možná nebudete chtít (z mnoha důvodů) už nikdy nebo alespoň na hodně dlouhou dobu v životě vidět, přesto ovšem jednoduše vrcholné filmové dílo, jehož jediná slabost tkví dost možná právě v tom, že je to až příliš dlouhý. Už prvních osm minut, které sledují pouze stádo krav velmi naznačí do čeho divák vlastně jde. Tohohle maďarské umělecké drama snadno vybídne několik jeho diváků k menšímu pospávání, jenomže právě v tom tkví kouzlo Satanského tanga. Tam, kde by v normálních místech přišla na řadu práce střihače a postavy by se kouzlem střihu dostávali z místa na místo lusknutím prstu, Tarr ve svém filmu zabírá cestu postav z místa na místo, což následně může trvat i několik minut. Tarr, kameraman Gábor Medvigy a střihačka Ágnes Hranitzky (Tarrova žena) dohromady tvoří trio, které vytváří ten slavný unikátní filmový zážitek. Právě vizuálním zpracováním, výborným sestřihem těch zhruba 150 dlouhých záběrů a silnou tvůrčí vizi vzniká ten slavný unikátní snímek, který navíc na rozdíl od většiny filmů pracuje s reálným časem. Mnoho filmařů by tento materiál zpracovali do výrazně kratší délky, která by mohla čítat 3 hodiny, klidně i 150 minut. Film o téhle délce by byl rozhodně divácky vstřícnější, jenomže Satanské tango si díky této délce může dovolit několik věcí- Těžko si například představit, že by film mohl jít více do hloubky a nedá se mu ani vyčíst, že by nebral pořádný důraz na jednotlivé aspekty a charaktery. Přitom je ale náročný i díky tomu, že nesází na chronologické vyprávění a po vzoru tanga se film dá rozdělit na dvě poloviny (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Naprostým právem se Satanské tango označuje jako jeden z nejkomplexnějších filmů všech dob, kde se krom náročného děje objeví i několik přesahových myšlenek. I díky kooperaci s Krasnznahorkaiem je Satanské tango filmem, který pravděpodobně neztratil svojí podstatu ze své knižní předlohy (ta má mimochodem dle internetu 256 stran) Díky vyprávění, které sází na pohledy na jeden večer z pohledu několika různých postav vzniká dílo, kterému je nutné věnovat pozornost. Není to tak úplně snadné, protože i přes své vrcholné kvality díky své délce film snadno svádí k menší únavě a to i díky tomu, že se tam přece jen vyskytují závěry, kde se ´´ nic neděje´´. I v tomhle typu záběrů jde ale objevit jisté přesahy- Osobně mi v hlavě utkvěl moment, kdy ožralý muž po vesnické veselce venku zvrací a vedle něj se nachází prase. Do jisté míry tak možná jde o satirické poukázání na to, že člověk ve velmi podnapilém stavu nemá od prasete daleko, přitom všem je ale samozřejmě možné, že to tvůrčí záměr není. Podobných motivů, které jde brát jako symbolismy je tu ale mnoho a o to zábavnější dost možná je analyzovat jednotlivé aspekty, které na první dobrou vlastně v zásadě důležité nejsou. I přes svou enormní délku je tenhle film strašně pohlcující a navíc se nestane, že by za celých 7 hodin Tarr vysolil všechny trumfy během první poloviny. Je skutečně snad nemožné tento film vidět v kuse, jeho mistrovské kvality v tom ale roli nehrají. Korunu tomu všemu nasazuje vynikající soundtrack Mihály Víga, který naprosto sedí k atmosféře filmu, prodává tu nepříjemnou atmosféru, která do jisté míry napříč filmem vyloženě srší a je to celé takovém způsobem nepříjemné, že je to vlastně naprosto skvělé. Celé Satanské tango je ve ale ve finiši neskutečně depresivní zážitek, což je další důvod, proč se divákovi do druhého zhlédnutí vlastně kdovíjak chtít nebude. Jenomže jde pořád o mistrovské dílo, jehož slabost je právě v té délce, díky té ostatně není pravděpodobné, že by kdovíkdo chtěl film vidět hned několikrát. Jde ovšem o jeden z nejsilnějších filmových zážitků, který dokáže překvapit v mnoha ohledech i ´´ těsně ´´ před koncem a který se právem dočkal velké pozornosti. Naštěstí se ale neopírá pouze o to, že je 7 hodin dlouhý. Naštěstí (?) už Tarr žádný takhle dlouhý film nikdy nenatočil. () (méně) (více)
Dokonalá adaptace zřejmě nejvíce zlé a hříšné knihy, kterou jsem kdy četl v jedinečně úderné Tarrově režii. Film zachovává taneční pořádek, nahlížení situací z různých perspektiv, používá často doslovné pasáže z knihy a nechybí ani vypravěč na konci většiny kapitol. Ze všech Tarrových temných filmů, kde síla obrazu fascinuje, je tento jeho vrcholem, neboť množství různých prvků zde nalezitelných tvoří jedinečné a realistické zhmotnění zlého světa. Audio stránka je místy opět zdrcena děsivými postsynchrony, ale na druhé straně ji vždy něco vyvažuje a nemalý podíl na tom nese melodie melancholické harmoniky a jejích přiškrcených, nepropustných tónů. Za mě je Sátántangó sedmi a půl hodinové potěšení, kterému nechybí ani maličkosti typu Schmidt má rohlík na hlavě (!!), Halics vypadá jako Sartre, na zdi je vyškrábaný kosočtverec... ()
Galerie (36)
Photo © Vega Film
Zajímavosti (5)
Související novinky
Režisér Béla Tarr oceněn čestným doktorátem AMU
V úterý 31. října předala Akademie múzických umění v Praze čestný titul doctor honoris causa za přínos světové kinematografii osmašedesátiletému maďarskému režisérovi a scenáristovi Bélu Tarrovi.… (více)
Reklama