Satanské tango

(Může obsahovat SPOILERY!) Někdo by mohl tvrdit, že kinematografie už nemůže po sto letech existence ničím překvapit, snad jedině novými neotřelými efekty, jež vznikají a uplatňují se v těsném propojení s postupujícím vývojem počítačové animace a trikového inženýrství... A hle: do této klipovité doby, kdy standardem je všechno maximálně urychlovat, sdělení efektivně zkracovat a zážitky servírovat v co nejinstantnější podobě, do této doby si troufne přijít Béla Tarr se svým 7 a 1/2 hodinovým monumentálním lyrickoepickým opusem s mnohdy více než desetiminutovými záběry a extrémně pomalými jízdami kamery. I přes tento hrozivě vypadající prvotní nástin formy Satanského tang bude divák, který přistoupí na Tarrův styl, po závěrečné dvanácté kapitole odměněn nezapomenutelným zážitkem, který v moderním umění nemá příliš obdob._____ Na zapadlém statku kdesi v Maďarsku konce éry Kadárovského socialismu přebývá či živoří skupina domorodců, jež hodlají s nastřádanými penězi opustit toto bohem zapomenuté místo a začít někde jinde žít lepší a šťastnější život. Do tohoto ovzduší beznaděje ale i očekávání něčeho nového přichází charismatický Irimias se svým rumunským pomocníkem Petrinem. Irimias byl dlouhou dobu považován za mrtvého a ve vesničanech jeho náhlý příchod vyvolává velmi rozporuplné pocity, které však následkem Irimiasovy psychologické hry vyústí v bezbřehou důvěru a lepší život na novém statku se zdá být díky němu na dosah. Tato závislost a víra ve fiktivní orwellovskou farmu končí tam, kde se celý "příběh" začal - ve stavu zoufalství, beznaděje a nebezpečně napnutých vztazích._____ Film je plný nezapomenutelných scén. Přesně jak napsala Hirnlego, jeden z úvodních záběrů - dlouhý pohled na ztemnělé okno a postupné svítání, patří mezi nejsilnější a pro mě také mezi klíčové. Díky němu jsem pronikl do Tarrova způsobu "vyprávění", díky němu jsem film nesledoval nezúčastněně, ale naopak s pocitem, že jsem největší šmírák, který přímo uvnitř onoho depresí nasáklého světa pozoruje jednotlivé epizody a který je oproštěný od té naší reality. Dojem mi umocňovaly ty strašlivě skutečné zvuky, které tvoří jednu z podstatných složek filmu - neustálé klapání, kapání, šustění... Hodně scén se opakuje, jsou nazírány z různých pohledů různých osob, což mi paradoxně nejen usnadňovalo orientaci, ale ještě umocňovalo dojem, který jsem z nich měl._____ Film je plný nezapomenutelných scén... Irimiasovo setkání s kapitánem, doktorova pozorování, dlouhý záběr na snící vesničany, tragikomická tancovačka a zejména epizoda s holčičkou a její kočkou (proč mi jen tak silně připomínala Bressonovu Mušku?). Těch 7 a 1/2 hodiny nebylo rozhodně promarněných, pronuděných nebo prospaných... Byl to nevšední zážitek! (07.06.2008)

Jelikož je hodnocení filmu silně subjektivní záležitostí, dávám jenom 4*. Tarr je pravděpodobně trochu magor a v některých částech své sedmihodinové a sociopatické audiovizuální onanie se mu naprosto spirituálním a fascinujícím způsobem daří diváka uspávat, ale Satanské tango je zkrátka natolik monumentální a vypravěčsky vyspělé, že nelze než zůstat vzhůru. Tarrův minimalismus může být otravný, stejně jako jeho odtažitost od vlastních postav či neúměrné protahování dějově uzavřených záběrů, avšak jestli existoval jeden jediný způsob, kterak podobně magické a nejednoznačné podobenství natočit, byl jím právě tento jemňoulinký a trpělivý režijní rukopis. Přestože se toho zase tolik neuděje, příběh je časově nádherně uspořádán, střídá narativní perspektivy ve prospěch lyričnosti a nutí diváka nad "zvraty" přemýšlet a zvýznamňovat je. Dokonce se mi vnucuje myšlenka, že je to potřeba vidět vícekrát, ale v souboji s představou dalšího 400 minutového dřepění na prdeli, zatímco moje budoucí osudová láska na mě třeba čeká někde v nejvyšší komnatě nejvyššího paneláku, tahle myšlenka těsně na body prohrává. Sorry Bélo, ale fakt jsi mě vyčerpal... (14.12.2016)

Déšť, kráva, tma. Déšť, krávy, tma. Potemnělá postava, záda, déšť. Velká záda, malá záda, široká záda. Popraskaná zeď, promočená zeď, déšť. Tma, záda, déšť. Ošklivé dítě, ošklivá žena, ošklivý muž. Tma, déšť. Močící muž, záda, pomočená zeď. A to všechno sedmkrát dokola. Pomočit! Kdo si tady uprdnul? (12.08.2015)

Pokud máte rádi meditativní snímky Andreje Tarkovského a dlouhé statické záběry, užijete si Satanské tango. Pro mě je sedm hodin přeci jen moc, takže díky za ty přestávky - bez nich bych to nezvládl, i když si nejsem jistý, jestli je rozkouskování do několika dní tím pravým řešením kvůli ucelenosti zážitku. Některé záběry působí velice dobře a téměř hypnoticky, jiné svojí pomalostí až iritují. I přes kolosální délku jsou ale jednotlivé scény dost dobře zapamatovatelné (nejvíce vyčnívá hospodská tancovačka), znát je i určité zrcadlení protilehlých kapitol. Každopádně ve mně tenhle příběh o úpadku, falešných prorocích (je Irimiás spíš mesiáš nebo Jidáš?) a půdě, která smrdí, protože si na ni lidi nasrali, bude rezonovat dlouho. (873.) (25.12.2013)

Všechno, co miluju na filmech, v sedmi zhoubných hodinách. „Člověk chodí sem a tam, nemůže přece pořád dřepět doma… a mokne, zvenku i zevnitř… Protože nejhorší není tohle, ale tady to uvnitř. Jistě jste také slyšel o vnitřních deštích. Ve dne v noci omývají člověku orgány. Přicházejí ze srdce… a neustále omývají játra, žaludek, slezinu a ledviny. Už jsem úplně promoklý… Kdyby nebylo toho kabátu, ani nevím… Netroufám si ho ani rozepnout. Sklenka vína by ale pomohla. No a pak jsou tu neustálé požadavky jater, žaludku, ledvin. Musí bez ustání pracovat. Nemůžou se zastavit. Protože pak by ta nestálá promočenost najednou přešla v prudké vysychání. Což se pak snadno může stát člověku osudným.“ (24.10.2019)