O Schmidtovi

Taký skôr smutnejší film s občasnými humornými situáciami, ktorý do nadpriemeru ťahá hlavne Jack Nicholson v škatuľke v akej sa ocitol v posledných rokoch svojej kariéry. Len sa tu už nesnaží toľko vtipkovať a je to viac na vážno. Má to zbytočne prehnanú stopáž a ku koncu to je už trochu naťahované, ale za jedno pozretie to určite stojí. 6/10. (05.04.2022)

Popravde nechápem to nízke hodnotenie. Rozhodne to na červené čísla má. Ide o pekný nostalgicko-melancholický príbeh s humornou vložkou, ktorá tu neskutočne dobre zapadla k tým vážnejším veciam. Je to také filozofovanie nad životom a jeho pravými hodnotami, na ktorých jedine záleží. Množstvo pekných myšlienok, ktoré sa tu objavujú hlavne v listoch tomu africkému chlapcovi. A dokonca aj z nich je cítiť príjemný humorný vánok a to aj napriek smutným veciam. Jack Nicholson vie takéto postavy pretkané klamným cynizmom, múdrosťou a svojským šarmom zahrať dokonale. Slušný nadpriemer. 80/100 (04.07.2019)

Po včerejším shlédnutí zvyšuju o hvězdičku (přece to nemůžu hodnotit stejně jako Sexy Pistols, na které jsem koukal předtím a které ty tři hvězdy mají jen díky těm nebeským krasavicím). Musím sice souhlasit s dříve vyřčeným, že střední část filmu je slabinou, ale začátek - koukání na hodiny, geniální popis jak mu vadí jeho žena; celkový Jackův výkon a myšlenka filmu to zachraňují. Nezklame to, i když se z toho možná dalo vytěžit víc. (08.03.2008)

Tedy nevím, co znamená to srovnávání s Americkou krásou. Oba jsou to dobré filmy, ale každý zcela jiný. Zatímco Krása je hořká satira a na zmenšeném prostoru si utahuje z životního stylu určité společenské vrstvy, Schmidt je komediálním dramatem stárnoucího muže, který se snaží na cestě za svou minulostí najít, co je pro něj důležité (uf, to to zní knižně). JIstě, oba filmy se dotýkají populárního "krachu amerického snu", ale to je jako byste chtěli srovnávat Vyšší princip a Ryana podle toho, že se oba odehrávají za války. Schmidt je nádherný citlivý film, ve kterém je správně odměřena legrace i vážná náplň. Chválení Nicholsonova výkonu je jako nošení ledu na Titanic, zvláště jeho komentáře ve formě dopisů africkému klučinovi byly super. Na konci jsem měl vlhké oči, což se mi stává opravdu výjimečně. Film bez kamerových jízd, filtrů a podobných odpoutávaček od náplně samé. (19.05.2006)

Vyhaslá, opuštěná a hlavně pravdivá. Taková je postava Jacka Nicholsona, který v tomhle existenciálním kousku znovu exceluje. Road-movie Alexandera Paynea může být pro jedny (zřejmě hlavně pro mladší ročníky) docela vtipnou záležitostí, pro jiné (pro změnu starší diváctvo) cynickým, ale hlavně mrazivě reálným dramatem. Hlavní hrdina hypnotizuje hodiny. Až ukáží celou, končí a odchází do důchodu. Nastupuje dravé mládí. Stává se nepotřebným. Nekonečně dlouhé chvíle s tlustou manželkou budou teď tím jediným, co bude vyplňovat jeho volný čas. Brzy mu ovšem zbydou už jen dopisy pro malého sirotka, kterého na dálku sponzoruje, a dcera, která žije rovněž daleko a brzy si navíc má vzít přitroublého obchodníka. A ještě obytný karavan, kterému už brzy prošlápne pedály. Kritika amerického snu z pera autorů Alexander Payne a Jim Taylor (mají už třeba scénáristického Oscara za Bokovku) možná trpí žánrovou nevyhraněností, ale jinak má propracované (a velmi svérázné) postavy, kterým vládne bručoun Nicholson, jenž neukazuje stáří skrze fyzično, ale díky hercovým schopnostem představuje jeho vnitřní podobu. Což bylo pro úspěch tohohle malého milého kousku klíčové. (14.08.2016)