Pohrdání

Po mnohých rokoch od premiéry som bol s Pohŕdaním mimoriadne spokojný. Určite aj preto, že film ostal nezmenený a zmena sa udiala vo mne. Klasický trojuholník vytvoril slizký predátor (J. Palance), inteligentný, slabošský a vnútorný svet ženy nechápajúci scenárista (M. Piccoli) a jeho manželka (B. Bardot), o ktorú sa hrá. Nevýrazné prostredie dalo vyniknúť výborným dialógom s množstvom prehliadaných signálov a náznakov. Zaujal ma aj atmosféru dotvárajúci, i keď často opakovaný hudobný motív. Prekážala mi B. Bardot, ktorá na mňa pôsobila príliš "bábikovsky" a jej vyjadrenia mi nekorešpondovali s jej vzhľadom. Fritz Lang tam pôsobil trochu navyše, ale jeho umiernené glosovanie situácie aspoň vnášalo do príbehu názory životom obitého režiséra. Najväčším problémom bolo, že som film videl v najnevhodnejšej možnej dobe. To však s jeho tvorcami nemá nič spoločné. (17.02.2012)

Predsa len som našiel jedno plus. Tklivé tóny ústrednej melódie, ktorú môžem kľudne označiť za jednu z najsmutnejších vo filmovej histórii. Smutný je ale aj pohľad na film. Po zaujímavom začiatku, pri ktorom som očakával môj obľúbený žáner ,,film o filme,, sa to zhrútilo v nudný zlepenec akejsi mužoženskej drámy, plnej kecov o ničom. Godard ma zatiaľ ešte neoslnil. (05.09.2017)

Pro tuctového diváka se toho zde na první pohled moc neděje. Camille (v podání femme fatale Brigitte Bardot) je z neznámého důvodu naštvaná na jejího manžela Paula, kterému se v závislosti na vztahu s ní mění múza, tj. chuť na psaní scénáře. Postavy tu tak nějak pochodují, mluví, občas přejdou do jiné lokace a zase pochodují a mluví a mluví. Jenže proč si stěžovat, když to úplně stačí? Godardovi se i na tak malém prostoru daří vybudovat zajímavé drama o ... pohrdání. K tomu využívá mj. i netradiční kamery, kde se mi líbila zejména technika dialogu, kdy se kamera pozvolna posouvá přímo mezi dvěma aktéry, nikoliv okamžité prostřihy na obličej. Je záhodno také říct, že hlavní hrdina Paul má na zakázku psát scénář na téma Odysseie, antické tragédie. Tento příběh na pozadí je jakousi analogií i pro příběh samotného filmu, kdy nám tragédie pomůže pochopit motiv onoho pohrdání, opět ve formě dialogů. Jedním takovým "prostředníkem" je i Fritz Lang, který tu asi ani nehraje, ale prostě je Fritz Lang, režisér oné Odysseie - každopádně zajímavá postava. Stejně jako Odysseia pak film končí tragicky. Artová nuda? Já tomu říkám zajímavý film pro trpělivé. 3,5*. (16.11.2008)

Na úvod musím napůl v žertu (ale tím pádem i napůl vážně) podotknout, že ačkoliv jsem se narodil v devadesátých letech, pokud po mně váš film hodí nahou Bardotku, nebo ještě lépe nahou Fondovou, asi vám leccos odpustím. :-) Ale z jiného soudku... Pohrdání je fascinující. Godard vám bez sebemenších rozpaků do ksichtu flákne půlhodinovou scénu, ve které dva manželé chodí po bytě a hašteří se. 34 minut krouživé hádky o několika různých věcech, ale vlastně jen jednom. A nenudí to! To by nezvládnul ani Tarantino. Nudit to maličko začne až ke konci filmu, protože tohle téma - téma lásky, která zmizí zničeho nic - je tady ústřední a postavy se zasekly na mrtvém bodě a jsou neschopné se někam posunout. Ale stejně nemyslím, že by to byl velký problém. Naopak je to možná ta nejrealističtější součást tohoto snímku. Z čeho ale ani náhodou nejsem moudrý, je samotný závěr. Ať už mluvíme o Moraviově románové kostře, nebo Godardově interpretaci, nemám nejmenší ponětí, jestli se jedná o trochu lacinou, neoriginální a ne moc povedenou (anti)pointu, anebo o vztyčený prostředník všem kritikům, producentům a mainstreamovým divákům světa. Bohužel se spíš příkláním k tomu prvnímu, ale i tak ve mně dojem z Pohrdání převládá kladný. A hlavně intenzivní. Protože o tomto snímku budu ještě nějakou dobu přemýšlet, rozebírat ho a zase si ho v hlavě skládat dohromady. A o tom umění je, no ne? Navíc to má výborný soundtrack, který mi připomíná pár mých jiných oblíbených soundtracků (evidentně tu někdo od Delerueho nehezky kopíroval). (04.05.2018)

Oficiální text distributora, stejně jako název filmu, vyloženě mate. Daleko příznačnější by pro tenhle film byl titul Lhostejnost. Snímek líčí celkem banální případ svazku, který vznikl z náhlého okouzlení a sexuální touhy. Britové mají jedno přísloví, které říká, že pro manželství je potřeba víc než jen čtyři nohy do postele. Tenhle pár zkrátka nepochopil, že je rozdíl mezi mileneckou láskou a dlouhodobým manželským vztahem, který je založený na mnohem víc než jen na sexuální touze. Ti dva nemají osobnostně nic společného a není mezi nimi pojítko dětí, které by je zaměstnalo a pomohlo překlenout krizové situace. Nechápou, proč je konec těm krásným chvílím na počátku, a tak se donekonečna ptají jeden druhého, jestli ho miluje, a když ne, tak proč. Slovo miluji se tam objevuje pomalu stejně často jako fuck v průměrném filmu od Kevina Smithe. Hledají důvod krize svého vztahu, ale jak už to bývá, to zcela logické zdůvodnění neumí ani najít, natož přijmout. Tahle situace bude divákovi známá už tak po 12 minutách a nic dalšího kromě tragické závěrečné tečky už ani nepřijde. Pak ještě stojí za zmínku 2-3 popkulturní vtípky, jako když Fritz Lang použije v přítomnosti Brigitte Bardot zkratku BB a míní tím Bertolda Brechta. Vzhledem k minimálnímu ději a banálnímu tématu mě film nijak neobohatil. Ctitel filmového umění může snad obdivovat formální stránku práce Jeana-Luca Godarda, ale upřímně, nic extra jsem tam nenašel. Slavná hvězda filmového plátna Brigitte Bardot kdysi přinášela Francii víc peněz než produkce kterékoliv francouzské automobilky, ale víc než 20 let jsem s ní žádný film neviděl a nijak mi to nescházelo ke štěstí. Velký dojem na mě její herectví a ani vyhlášené půvaby nedělají, myslím, že velmi rozumně, narozdíl od jiných, pochopila reálné hranice svých hereckých možností a dobře finančně zajištěná vycouvala z filmového průmyslu dřív, než stačila zvadnout. Zajímavější je pro mě Michel Piccoli, znám ho totiž z filmů vesměs o nějakou tu dekádu mladších. Celkový dojem: 45 %. (08.02.2013)