Strop

Prvotina (když nepočítám dřívejší studentské práce a filmy) Věry Chytilové mi konečně neunikla. Vzhledem k tématu mé bakalářky už mám něco načteno a na její filmy tak mám jiný pohled. Strop se mi líbil. Téma vychází z osobních zkušeností režisérky, ukazuje svět modelingu se vší svou povrchností (což se dodnes myslím nezměnilo), a to v čele s tápající hrdinkou, která chápe, že tenhle svět nakonec nebude pro ni to pravé ořechové, jen nějak ještě nedosáhla svého stropu, hranice, za kterou už nebude schopna jít. A o tom to je taky, o hranicích, které má každý z nás. Zajímavá koncepce a příslib do budoucna, že od Chytilové ještě můžeme čekat velké věci. (03.04.2012)

Prvotinu režisérky Věry Chytilové bysme neměli chápat jako výrazný divácký film, jde spíš o takové naťuknutí a prověření možností režisérky. Díky roku výroby se nejde vyhnout srovnávání s tehdy se postupně rodící novou vlnou, ale ta je zde patrná jen málo (především v podobě scénáře výborného Pavla Juráčka). Marta Kanovská ani Abrhám neukazují nic převratného a s filmu si zásadní sdělení neodnesete. Nová vlna měla teprve přijít... (28.10.2005)

Stejně jako u Pytle blech mě poněkud zděsil ten začátek, ale nakonec je pro mě Strop o dost zajímavější, než právě Pytel blech. Tady se toho totiž víc děje a hlavně mi to přišlo o něco více promyšlené, a to celkem chytře. A nejednu scénu bych označil za povedenou, což už o nějaké kvalitě svědčí. Má to prostě co říct, nějakou sílu a poutavost to má taky, sice by se šiklo to o pár minut zkrátit, ale jinak je Strop překvapivě povedeným filmem, a to jsem do něj tolik nadějí nevkládal. 4* (10.06.2020)

"Marto nebuď labuť..." Mladá Marta možná byla rozmazlená, možná byla i líná. Přesto ji nakonec došlo, že svět není jen pozlátko, který ji nabízí postarší milenec. Krásně nasnímaný závěr filmu, v němž opouští jeho byt a odchází vstříc nočnímu městu (za doprovodu zajímavě modernistické Klusákovy hudby), hodně kontrastuje s předchozí zhruba půl hodinou. Ta je velmi svěží plná chytlavých hitů Suchého se Šlitrem (typu Chlupatý kaktus mám tak rád či Na okně seděla kočka). A do toho je tu pánská společnost mladičkých legend typu Jaroslav Satoránský, Josef Abrhám či Jiří Menzel. Za mě snad nejhezčí Chytilová, co jsem kdy viděl. (24.01.2023)

Strop, absolventská práce Věry Chytilové, je stylizovanou (laděním svého závěru také idealizovanou) reflexí životních zkušeností samotné autorky. Kontrast je základním prostředkem vyprávění: den a noc, studentský způsob života a "již-samostatně-výdělečná" cesta životem, mlčení a otázky (na něž se vlastně ani nechce, nemusí odpovídat), rytmus a protipohyb, společnost a bezcílná samota, souzvuk a disharmonie, obrazy a do nich vpouštěná, poletující slova, vnějšek a nitro. Film nepostrádá ani nadhled ani sebeironické tendence, snaží se dotýkat pulsu bytí v jeho aktuálním momentu a v právě přijímaném způsobu. Navíc, to zastoupení budoucích osobností světa filmu je vskutku nemalé: kameraman Jaromír Šofr, skladatel Jan Klusák, budoucí režiséři Forman a Menzel, výraznější herci (a to i v tomto filmu) Satoranský, Abrhám a Mrkvička. Hlavním nástrojem reflexe autorky je manekýnka Marta (Marta Kaňovská, později Pospíchalová), zřejmě důležitějším nástrojem je Martin milenec Julián (Julián Chytil s hlasem Jiřího Holého). Nemusí být řečeno vše nahlas, aby se dosáhlo působivé, stylizované, a přesto niterné a emancipované osobní výpovědi. Jistě, stojí to za to, jít za vlastními sny a nepodléhat pouze vnějším faktorům. (26.12.2023)