Nabarvené ptáče

Cítím rozhodně respekt k Václavu Marhoulovi za to, že tenhle projekt dokázal realizovat. Považuju sice za nebezpečné, že se na jeden film navěsil takřka osud celé národní kinematografie, ale to je nakonec především věc dravé Marhoulovy kampaně, a pak tak leností médií a zoufalostí institucí, které potřebují nějak legitimizovat českou kinematografii jako celek a žádný vhodnější projekt není v dohledu. Z principu bychom se měli snažit, aby ten humbuk, který je za hranou důstojnosti (představení Marhoula na Seznamu slovy "Velkofilm Nabarvené ptáče přijde do kin až za měsíc, ale už teď je jasné, že bude patřit k nejúspěšnějším snímkům české kinematografie" jsem si musel zapsat a rád to vytahuju.), neuškodil samotnému dílu. Problém je, že po jeho zhlédnutí to dílo nenabylo výraznějšího tvaru než záminky pro onen humbuk. Ne že by nebylo ničím jiným ale nic v něm se s tím nedá srovnat. A nechápejte mě špatně - je tu odvedeno obrovské množství skvělé práce. Vladimír Smutný užívá 50 let kariéry a míchá hodně postupů, které díky černobílé stylizaci drží pohromadě. Petr Kotlár je určitě objev a talentovaný kluk. Film nepůsobí, jako by se odehrával v kulisách, ale opravdovém prostoru (vytrhne občas podivný postsynchron, jinak nic). Jenže Ptáče na mě prostě nefunguje. A to z dvou hlavních důvodů. První je, že Marhoul ve snaze udělat co nejumělečtější a nejkrásnější film výrazně tlumí fyzické i sexuální násilí. Všechny brutální scény z předlohy jsou přítomny, ale jsou natočeny tak měkce a tak rychle, že nebolí. A druhá věc je opuštění perspektivy protagonisty, vypuštění vnitřního monologu i dialogů, v jejichž důsledku mizí psychologie, motivace a v některých příkladech i samotná pochopitelnost - děj víceméně analogicky kopíruje předlohu, která ale počítala s tím, že v ní vnitřní hlas vypravěče dodá kontext. Je sice hezké snažit se ukazovat a nemluvit (a skutečně bylo nalezeno několik funkčních vizuálních zkratek - důvod takřka všech i dějových změn proti předloze vidím v nutnosti nahrazení vypravěče), ale změn je moc málo na to, aby nešlo jen přetřené ruiny. Adaptaci tedy chybí dva základní prvky předlohy - brutalita a vypravěč -, aniž by se je podařilo nahradit, a film proto působí jako série krásných vkusných odtažitých obrazů, které na sebe občas navazují a občas ne (zatmívaček tu je víc než v Miladě - některé scény opravdu působí naprosto neintegrovaně). Nabarvené ptáče je okázalé, velkolepé a poctivě realizované umělecké dílo, ale tím to u něj začíná a končí. A ukazuje se, že to je málo pro mě jako diváka. Není to málo pro média, není to málo pro instituce a není to málo ani pro festivaly, kde to takovému filmu může slušet. Jen málokdo zhlédne Nabarvené ptáče a bude jím uražen, znechucen nebo bude mít potřebu vůči němu zaujmou vyhraněný postoj (jak paradoxní vzhledem k předloze). Myslím ale, že Václav Marhoul by udělal dobře, kdyby svou obdivuhodnou producentskou a lidskou vervu a touhu tvořit velká díla využil ve spolupráci s jinými režiséry, kteří jsou možná méně profesionální, ale víc, nevím jak to jinak říct, prostě víc "se srdcem", a účastnil se projektů jako producent a dramaturg, ale ne jako režisér a scenárista. Koukat se na Nabarvené ptáče je pro mě v mnohém, jako by mi někdo ve chvíli, kdy si chci přečíst knížku, přinesl text provedený dokonalou kaligrafií, který by byl ale jenom dlouhé lorem ipsum. (12.09.2019) (méně) (více)

Pokud jde o technickou stránku, filmařské a produkční hodnoty, je Marhoulovo vydupané arcidílo filmem světových parametrů. Vzhledem k tomu, co se u nás točí a točilo za posledních dejme tomu 30 let, vzhledem k té bídě s nouzí, tak ´ptáče´ absolutně nemá žádné srovnání a celá česká porevoluční kinematografie se za ní plouží s vyplazeným jazykem jak zpráskaný pes. Mám s tím filmem, respektive s jeho předlohou, ale jeden problém. Proč mě to emocionálně vůbec ani nelízlo, je skutečnost, že jsem nevěřil té upřímnosti sdělení. Víte, Jerzy Kosinski byl tak trochu exhibicionista. Miloval záři reflektorů, byl rád, když se o něm mluví, a prostě ve svém stěžejním díle tak trochu exhiboval. Film se chválihodně nesnaží šokovat za každou cenu, spíš se drží při zemi, ale některé stěžejní scény nemohl opominout. Takže se i tady, jako v knížce, hraje na efekt. Vidíme tu vydloubnuté oční bulvy válející se po zemi, znásilnění flaškou, sex se zvířetem (nutno ale podotknout, že to kamera zabírá pokud možno decentně) a i ta umírněná scéna se sniperem a kruté zbavení se pedofila vlastně tak trochu na ten efekt hrají. Nic se tu neděje přirozeně, prostě jsem tomu nevěřil, a emocionálně mě to nechalo chladným. K ženským charakterům Kosinski (a proto musel i film) přistupoval stereotypně, obě dvě velké ženské postavy jsou sexuálně narušené agresivní nymfomanky, aspoň že tu tetičku z toho vynechal (velký smajlík). Dobře, prostě s knihou mám velký problém, s filmem v zásadě ne. Každopádně – KAMERA (!!!), ta má světové parametry, doslova světové. Každý záběr je do nejmenších detailů promyšlen, nádherné vláčilovské kompozice (spodní záběr na nahou kráčející Čvančarovou lesní loukou je jasná Marholouva inspirace Alexandrií v Marketě Lazarové) se tu střídají s interiérovými záběry, kde je radost sledovat tu hru světel a stínů, prostě nádhera. A vlastně až po skončení jsem si uvědomil, že tu úplně chybí hudba a přitom to ničemu nevadí. To je také umění, vyprávět jenom obrazem a tady dávám Marhoulovi palec nahoru. Když pominu závěrečnou „kapitolu“, kdy se kluk dostane do civilizovaného světa a vyprávění se trochu zacyklí a začne to být maličko úmorné, tak film mi velmi rychle utekl. Tempo je sice pomalé, ale vtahující, takže ty tři hodiny mi přišly jako hodina a to je také dobré vysvědčení pro Marhoula. Jsem rád, že jsem to viděl, ale jsem také rád, že jsem si udělal jasno, kterou knížku ve své sbírce nechci :o) ___ PS: Ale stejně si do Marhoula dloubnu. On otevřeně přiznává jako inspirační zdroj Klimovův ´Jdi a dívej se´, i díky přítomnosti Alexeje Kravčenka v jedné z menších rolí. Ale když srovnám tehdy malého Kravčenka a Petra Kotlára, to je jako nebe a dudy. Kravčenko byl na konci Klimovova filmu malý stařec, chlapec se šedivými vlasy, na kterém se útrapy války nesmazatelně a navždy zapsaly. Kotlár je na konci takový vypulírovaný, ve tváři ani náznak nějakého strádání, rovnou by se mohl přihlásit do nějakého dětského modelingu. Tady jsem teda měl s autenticitou velký problém a ujištění , že ´Jdi a dívej se´ je přeci jenom jiná váha, boxerskou terminologií taková ruská těžká, proti té české velterové :o) (16.10.2019) (méně) (více)