Příběh jedné ženy

Co je horší – ztratit tělo nebo ztratit mozek? Ve skutečnosti tato otázka postrádá smysl a vznikla jen proto, že křesťanství rozpojilo tělesný a mentálně-duševní projev podobně jako později marxismus oddělil nadstavbu (obecně kulturu) od základny (ekonomiky, technologie a výroby). Mnohem lépe si počíná moderní, přesněji kvantová fyzika, jež vědecky popsala dualitu jin a jang v teorii duality částice a vlnění. Ovšem nejlépe si stále vedou indická filosofie a taoismus, které popisují Jedno v mnohosti a mnohost v Jednom. Proto ztratit tělo znamená ztratit mozek a ztratit mozek znamená ztratit tělo, přičemž i částečné ztráty tělesné vedou ke změně mentality a postojů čili k určitým ztrátám a naopak. Takže správně by otázka měla znít: co je horší – ztrácet sebe přes tělo nebo přes mozek, přes omezení svobody konání nebo přes omezení svobody myšlení? Osobně mám jasno – obě ztráty jsou špatné a veškeré duchaplné řeči o boji, překonání a vítězství jsou lidským frajerským dočasným hrdinstvím na poli, kde každého čeká jen jeden konec, a rozdíl mezi lidmi je jen v tom, jak hodně ze sebe člověk ztratí, než na ten konec dorazí. Během životní cesty člověk může jen jedno – snažit se vyrovnávat se ztrátami a nahrazovat je jinými možnostmi. Lidové přísloví o hmotné strance říká – "Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný." Totéž se dá říci i o stránce nehmotné – je lepší být plnohodnotný, harmonický a talentovaný než omezený, pokřivený a blbý. A to, že tělesného a mentálního bohatství není dost pro všechny, nezakryje žádná víra ani lidské hrdinství. Současná "epidemie" alzheimerovy nemoci je vlastně projevem nedílné jednoty a duality světa, v kterém kde se přidá, tam se i ubere, a naopak, a proto i nárůst množství informací je vyvažován postupnou ztrátou schopnosti je soustředěně, uvědoměle a neomezeně vnímat a zpracovávat a prodloužení života se znehodnocuje ztrátou vazby s okolím. Holt je svět bohatý, ale chudý. ___ Iris doplňuje řadu filmů na téma ztráty mentálních schopností (Píseň pro Martina, Hilary a Jackie, Hanekeho film Láska) a zajímavé je to, že většina podobných snímků je o tvůrčích lidech, což zas tak moc nepřekvapuje, protože drama vynikne více, když se jedná o lidi, u kterých je zřetelnější podíl mentální činnosti. Nicméně v tomto případě se víc než o drama ztráty osobnosti jedná o nostalgické ohlédnutí za vztahem. (06.10.2013)

Mladá Iris Murdochová je na večírku a jde po schodech, když najednou upadne a skutálí se dolů. Začne se smát. Jiná scéna. Mladá Iris jde kolem rybníku a jen tak se před skupinou malých chlapců svlékne do naha a skočí do vody. Mladá Iris si užívá života plnými doušky. Je rozpustilá, vtipná, bezstarostná. A teď něco úplně jiného. Z Iris je troska, která si nemůže vzpomenout na slova jako ,,lžíce" nebo ,,pošťák". Pro ženu, která se slovy živila a byla pro ni vším věc obzvlášť nepříjemná. Iris má problém. Iris umírá. Příběh známé spisovatelky přímo vybízí k použití nejrůznějších patetických klišé. O to příjemnější je zjištění, že Richard Eyre se jich většinou vyvaroval a natočil příjemný film s dobrými hereckými výkony, který si na nic nehraje a o to silněji nakonec vyzní. (29.08.2006)

Román pod lampou pre duše inklinujúce k melanchólii prevedený na plátno. Navoňaný aristokratickou povznesenosťou "hóch" literatúry a navonok rovnako vysokých myšlienok (v skutočnosti fráz o potrebe dobra a lásky). Alzheimerova choroba zobrazená v opare opatrnej zjemnenosti pôsobí skôr ako katalyzátor láskavo-smutného spomínania na pojašené, ale žiaľ minuté časy mladosti. Skvelé herecké výkony nestačia vykryť všetku tú načančane smutnú láskavosť. V podstate sa zhodujem s POMOM - "nevýrazná a veľmi rýchlo zabudnuteľná jednohubka". Formálne oživenia sa nekonali a dej bol spatlaný tak, aby sa to páčilo a dojalo všetkých - čo automaticky vyvoláva efekt priemernosti. (28.08.2009)

Vynikajúce herecké výkony, výborný strih a zaujímavá kamera. Plus realistický, inteligentný a zároveň zaujímavý príbeh. Pomaly odhaľované súvislosti udržujú divákovu pozornosť a postupne uzatvárajú kruh... Do piatich hviezdičiek predsa niečo chýba, ale nemožno dať menej ako štyri, pretože ide naozaj o skvelé filmové spracovanie života "jednej ženy" a komornú drámu so všetkým, čo ku kvalitnej dráme treba. (04.07.2005)

...15. júla 2019 uplynulo už sto rokov (čo som vôbec ani netušil) od narodenia britskej spisovateľky a filozofky IRIS MURDOCH, ktorej bola diagnostikovaná Alzheimerova choroba... A aké je to byť v koži takéhoto postihnutého človeka, vyrozpráva práve tento film, odohrávajúci sa v dvoch časových rovinách (a neustále prelínajúcich sa), keď v minulosti, za mlada, exceluje mladá krásavica z Readingu, Kate Winslet, kde pomerne často ju vídať v „Evinom rúchu” , čo už nie je v súčastnosti absolútne nič divné, keďže po Titanicu sa začala „rada” čoraz intenzívnejšie vyzliekať, čomu som sa vôbec nebránil. V prítomnosti, čiže v reálnom čase dochádza k nemenej vynikajúcemu a strhujúcemu, hereckému výkonu-Judi Dench, (že kastingovej režisérke-Celistii Fox sa podľa mňa podaril nevídaný, „husársky kúsok” , pretože ženské D.U.O. prepožičiava nielen svoje majstrovské nasadenie-par excellence, ale aj k tomu taktiež ponúka nadštandardný “VÝRAZ TVÁRE” , t.j. podoba je markantná !) Vidno, že uvažovala, koho obsadiť. Jim Broadbent mi trochu prekážal, no i napriek tomu triumfoval z celého ansámblu ! Okrem spomínaného TRIA, ma ešte trochu zaujala - montáž, hudba a d.p. _ Trvá to iba krátkych 90 minút, keď vám garantujem, že z h. výkonu Judi budete mať nenormálne veľké zimomriavky, až vám budú slzné kanáliky zaplňovať oči, ale občas to trošku hapruje vo „flashbackoch” , že tým pádom to nie je vyvážené, a tak iba znižujem na koncové hodnotenie, lebo film nefunguje ako celok ! (02.08.2019)