Režie:
Jaromír PolišenskýScénář:
Jan DrbohlavKamera:
Josef ŠpeldaHudba:
Vladimír RoubalHrají:
Viktor Preiss, Klára Issová, Jiří Langmajer, Pavel Kříž, Michal Pavlata, Ladislav Potměšil, Saša Rašilov nejml., Lukáš Hlavica, Miroslav Táborský, Martin Zahálka, Otakar Brousek ml. (více)Obsahy(1)
Režisér Jaroslav Polišenský netočí často, avšak látky které si vybere vždy stojí za to. Bylo tomu tak u titulu Ex offo, příběhu advokáta hájícího K. H. Franka i u titulu Gambit, který z nečekané strany odkrýval pozadí Babických událostí z roku 1951. Nyní, do třetice, přichází s titulem In nomine patris, který nabízí fiktivní pohled na události okolo tzv. Čihošťského zázraku. Autorem všech tří příběhů je Polišenského spolužák, scenárista Jan Drbohlav. Při obsazování rolí sáhl Jaroslav Polišenský, který se v mezidobí živí jako režisér dabingu, po hercích, které z dabingového studia dobře zná: Viktor Preiss, Klára Issová, Jiří Langmajer, Pavel Kříž, Michal Pavlata, Ladislav Potměšil, Saša Rašilov, Lukáš Hlavica, Miroslav Táborský, Bára Munzarová, Lucie Vondráčková. Pro Českou televizi, jako medium veřejné služby, je přímo povinností vracet se uměleckou formou k těmto dnes živým tématům. Autorům nešlo o rekonstrukci a vysvětlení oněch událostí, autorům šlo o to, co je v možnostech dramatického umění: na pozadí dějin vytvořit drama lidských osudů, charakterů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (86)
Dnes je již příběh kněze Toufara dobře známý, zejména knihám Miloše Doležala. Film je natočený volně na motivy tzv. Číhošťského zázraku a vzniku pseudofilmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Na televizní film je to natočené dobře a i herecké výkony jsou dobré. Ale čekal jsem trochu víc emocí, hněv, bezmoc, soucit. Prostě něco, aby to se mnou hnulo. Příběh sám je silný až dost. ()
Období totality padesátých let, utápějící se v nelidském marasmu stalinských represí a čistek, doléhalo asi nejtvrději na představitele církve, kteří jen těžko odolávali vzrůstajícím útokům ze strany bezpečnostních orgánů Ministerstva vnitra. Tragické události spojené s tzv. čihošťským zázrakem patří k nejhrůznějším okamžikům své doby a naší národní historie vůbec; případ faráře Toufara však dokládá pouze jednu variantu z několika stovek dalších a možná brutálněji vedených vražd. Rok 1950 pak můžeme považovat za obzvláště trýznivý, neboť krátce po čihošťské tragédii se v Praze konal zmanipulovaný soudní proces se skupinou dr. Milady Horákové, zakončený dodnes šokujícími rozsudky smrti. Scénárista Jan Drbohlav vytvořil na základě skutečných reálií působivou rekonstrukci, která se nesnaží hledat odpověď na zobrazované události, ale naopak diváka jakoby pouze provází celou tragédií a nabízí možná vysvětlení nebo doplnění. Ani fiktivní linie kolem filmového režiséra není nezajímavá, postupem času se dokonce stává hlavním průsečíkem příběhu a my sledujeme vnitřní zápas zprvu floutkovského alibisty, marně vzdorujícího vystavenému nátlaku a předem jasnému závěru. Herecky filmu dominuje vedle vnitřně ztlumeného Viktora Preisse, který Toufara pojal jako nicnechápající oběť, pevnou ve svém přesvědčení i v nejkrutějších okamžicích brutálních výslechů, Jiří Langmajer v zajímavě odstíněné roli tápajícího režiséra, jež během natáčení odhaluje pozadí celé kauzy. O něco méně se daří Kláře Issové, naopak vynikající drobnokresbu výčitkami stíhaného venkovského policisty tu předvedl Ladislav Potměšil, výborně podaná je i postava hraná Michalem Pavlatou. Škoda, že samotný příběh je přehlcen ještě tuctem dalších, zhola zbytečných figurek, které nemají v ději pražádný význam (Munzarová, Hrušínský, Oliva, Lucie Vondráčková). V celkovém pohledu je In nomine patris mimořádně velkorysý projekt současné veřejnoprávní televizní tvorby, splácející dluh nejen obětem komunistických zločinů, ale především polistopadové společnosti, jež by na své hrdiny neměla zapomínat. Namísto přímočarých obvinění i figur se setkáváme s postavami, které nejsou jednoznačné, procházejí vnitřním vývojem. Nechtěly ublížit, ale přesto se podílely na rozběsněných hrůzách. Tak, jako v budoucnu ještě mnohokrát. ()
Zásadní obsah, pokulhávající forma. Je jistě velmi chválihodné, že naše primární veřejnoprávní médium realizuje takovéhle projekty otevírající třinácté komnaty naší moderní historie, možná by ale neškodilo, byť jde o televizní film, ubrat na okaté televiznosti a naopak přidat nějaké naléhavější výrazové prostředky. Čihošťský zázrak na své důstojné filmové zpracování teprve čeká... ()
Má to pár vyšperkovaných dialogů, což se ostatně z námětu dá vytřískat docela snadno. Ale čekal jsem víc, možná jsem si moc sliboval od vždy výborného Viktora Preisse. Jenže ten je tady už tak od půlky polomrtvej, potažmo mrtvej. Nebo mě možná srala Klára Issová. Nevím, ale celkově za mě jenom lehce nad 50%. ()
Galerie (15)
Zajímavosti (8)
- V sobotu 12. března 2005 dostal film na 18. mezinárodním festivalu televizní tvorby v Remeši In nomine patris hlavní cenu. Bylo tomu poprvé, kdy Česká televize získala v Remeši hlavní cenu pro nejlepší televizní film. (Piri)
- Natáčanie filmu prebiehalo v obciach Zhoř a Mírov, v Prahe, Mladej Boleslavy a zámku Moravská Třebová. (Zdroj: filmovamista.cz) (dyfur)
- Ostatky Josefa Toufara se nacházely v hromadném hrobě v hřbitově v Ďáblicích. Podařilo se je ale najít a identifikovat pomocí DNA, a v červenci 2015 byly převezeny do Číhoště a slavnostně uloženy do hrobu. (sator)
Padesátá léta byla strašná. Dokonce si myslím, že strašnější než druhá světová válka. V té výkvět národa (morální, politický, vojenský, intelektuální atd..) likvidoval okupant - nepřítel. Po válce Češi mučili a zabíjeli Čechy. Někdy dokonce tak brutálně a v takovém množství, že se tomu divili i soudruzi v SSSR. Nevím nakolik je příběh z Čihoště v tomto podání autetický. Např. existovalo hlášení z místní stanice SNB o údajném zázraku? Každopádně hlavní fakta jsou jasná. V lednu 1950 byl farář Josef Toufar obviněn ze zinscenování tzv. číhošťského zázraku. Podle svědků se 11. prosince a 25. prosince 1949 během mše v tamním kostele pohnul půlmetrový krucifix (kříž) na oltáři několikrát ze strany na stranu. Při mši na Boží hod vánoční téhož roku se prý křížek pohnul znovu, jak opět vypovědělo několik věřících. Šířící se zpráva o zázraku přitáhla pozornost StB. Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen a odvlečen do věznice ve Valdicích. Tam byl krutým mučením (bití, elektrický proud a žízeň) postupně přinucen přiznat, že sexuálně zneužíval malé děti (vyšetřování v 90. letech vyloučilo pravdivost těchto obvinění, jazykoví experti navíc dospěli k závěru, že Toufar vůbec nebyl autorem přiznání a pouze podepsal text sepsaný někým jiným) a že skrytě pohyboval křížkem (i zde experti dospěli k závěru, že text sepsal někdo z vyšetřovatelů, navíc rekonstrukce prokázala, že popisované zařízení na pohyb křížku nemohlo fungovat). Pohyb křížku se nepodařilo vysvětlit dodnes: žádný z mechanismů, který StB sestavila či prohlásila za prostředek k pohybování křížkem, podle rekonstrukcí buď nemohl fungovat, nebo by musel být na holém oltáři jasně viditelný. ---- 25. února 1950 byl Josef Toufar v kritickém zdravotním stavu způsobeném mučením převezen do pražského státního sanatoria, kde vzápětí zemřel. Do úmrtního listu musel podle pozdějšího vyšetřování lékař na příkaz StB zapsat jako důvod smrti pouze prasklý žaludeční vřed a vynechat jasné stopy mučení. O 18 let později se při vyšetřování smrti Josefa Toufara vyjádřil MUDr. František Mauer takto: „Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych – jasná vražda!“. ---- Po umučení Josefa Toufara si jeho roli ve filmu zahrál sám komunistický prokurátor a vrah Karel Čížek. ----- Josef Toufar je pohřben v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích pod falešným jménem J. Zouhar, příbuzným byla jeho smrt oznámena až po čtyřech letech. Vedoucí vyšetřovatelského týmu, který Toufara umučil k smrti, Ladislav Mácha, byl zpočátku potrestán jen stranickou důtkou (spíše za neúspěch než za samotnou smrt vězně). V roce 1968 byl soudem osvobozen, protože se mu nepodařilo prokázat přímo vraždu a zneužití pravomocí bylo podle tehdejších zákonů promlčeno. V roce 1998 byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně (nepodařilo se prokázat přímou souvislost mezi mučením a smrtí, přestože byla podle expertů vysoce pravděpodobná, ani úmyslné pozdní poskytnutí pomoci). V roce 1999 odvolací soud změnil trest na dva roky. Trest ale ze zdravotních důvodů nenastoupil.(zdroj Vlastimil Shaana Šantroch) ------------------------------------- Za sebe dodávám, že těchto filmů je stále třeba a veřejnoprávní ČT jich bohužel ,,nechrlí" tolik kolik by bylo v rámci upadající paměti národa a neznalosti nových generací narozených v demokracii třeba. * * * * () (méně) (více)