Dvanáctiletí

Děti dokáží být vůči sobě neskutečně kruté, zvlášť pokud někdo „vybočuje z řady“, to je známá pravda. Film začíná zlomyslností, která ve spojení s hloupostí zaviní tragedii a poznamená každého ze zbylé party vyděděnců. Traumata poznamenaných dětí, které si navíc připadají nepochopené i dospělými, protože ti se potýkají se svými problémy, děsy a nebo jenom pohodlností. A proto si k nápravě toho svého maličkého a nespravedlivé světa zvolí vlastní a mnohdy ten neextrémnější způsob jaký si bylo možné vybrat. Film je rozhodně „ jiný“, má naprosto neznámé herecké tváře, zabývá se závažnými tématy, ale na mě tam bylo těch tragédii a traumat nějak moc a jejich řešení …. No, to už posuďte sami. (01.11.2006)

Mozaika troch detských osudov, ktoré na papieri vyzerajú perfektne. V jednotlivostiach miestami veľmi silné, ako celok leptané absenciou kvalitného rozprávača, čo za sebou necháva spúšť fragmentov, ktore MOHLI po kope tvoriť úžasný film. Aj pre to MOHLI budem zlý a zaokrúhlim nadol. Neexistuje, aby som film kde deti vychovávajú dospelých bral vážne. P.S. Zoe Weizenbaum bola výborná (aj ostatní fagani). 50% (21.05.2008)

Poměrně zdařilé drama vyprávějící o třech dětech vyrovnávajících se s jednou děsivou tragédií, jenž zasáhla všechny a pak problémy, které trápí každého z nich zvlášť. Mladí herci jsou dobří, neškodilo by však se jim dostat ještě více pod kůži, tomu klučinovi s velkým znamínkem na tváři by to určitě prospělo. Takhle nás film jen nutí na něj (a na jeho "protivníka") neustále měnit názor. Výraznější dovětek by byl rovněž fajn. (25.12.2007)

Každé z těch dětí by mohlo mít svůj vlastní film, protože u všech osudů dětí je hluboká myšlenka, ale nebyl jim dán větší prostor k vývoji a prohloubění té myšlenky. Každá rodina má na svých pomyslných bedrech problémy, se kterými se musí dříve či později vypořádat, ale nesmí přitom ztratit společnou řeč. Pak se horko těžko hledá a cesta k ní nebývá sypaná růžovými lístky, ale je pěkně trnitá. Drama je to opravdu syrové a díky těm neznámým tvářím je i realistické, civilní a věrohodné, takže se s tím může člověk poměrně lehce stotožnit. (05.10.2011)

Ó můj bože, to bylo děsivé. A po zralé úvaze dodávám: Můj tatínek se mě pravidelně ptá, jestli si vůbec ještě dovedu nějaký film užít, když všechny automaticky analyzuju a hledám chyby v dramaturgii a návaznost dějových linek a bůhvíco (a dělám mu o tom nekonečné přednášky, chudákovi). Jednou z mých odpovědí bylo, že když má film duši, tak mu odpustím všechno. Tady je toho dost k odpouštění, ale když ta duše je tak krásná! Ten nekonečně dlouhý moment, kdy se bojím, že se ho dotkne, a celou dobu prosím, ať ne, ať to nedělá, a ona i natáhne ruku, ale potom se zastaví a odejde. Nebo když chlapeček zatluče maminku do sklepa a oknem jí servíruje saláty, protože ji má rád. Nebo když žalem zasažená matka svému synovi s vážným výrazem řekne, že by byla nejraději, kdyby se jiným rodičům dostalo na oplátku stejného žalu, jako se dostalo jí. Nebo když tatínek s plamenem v očích vysvětluje svému chlapečkovi, že konečně našel něco, od čeho se může odrazit a dál fungovat, a chlapeček mu ten plamen bezohledně uhasí. (10.11.2014)