Odpočítávání

Vypálím maximum a má to tři dobré důvody. Za 1) jsem si připoměl, že u filmu může být člověk tak napnutý, že s otevřenou pusou hltá poslední půlhodinu; 2)ka patří ďábelskému Samuelovi - své role se zhostil s takovým zápalem, že jestli ho ještě někdy uvidím v libovolném snímku s dětmi, trefí mě šlak; no a za 3) oceňuji těch několik kulervoucích a překvapivých scén, které dělají tomuto šílenému terroristickému filmu čest. P.S. Doporučuji pozorně sledovat taktiky mocenských organizací USA během děje. Něco na tom je, a není to hezký pocit. (06.11.2010)

Velmi vydařené ztvárnění naší současné posedlosti násilím, na které jsme schopni se ale dívat pouze na televizní obrazovce, a tak vůči němu otupět. Přestože jsme dennodenně zahlcováni informacemi o teroristických útocích nebo válečným zpravodajstvím, jsou tato data natolik odosobněná (televizní noviny k večeři proložené "zvířátkem nakonec" nebo strohá čísla mrtvých v novinách při ranní kávičce), že nejsme schopni si naplno uvědomovat jejich dopady. Války, a koneckonců i terorismus, se staly něčím, co je spíše realitou "tam někde", v bezpečném světě za obrazovkou a my sami spíše pociťujeme na vlastní kůži opatření (omezování svobod), která z nich vyplývají. Tuto absenci násilí a vzrušení v našem životě si pak musíme kompenzovat sledováním akčních filmů a seriálů, které nám alespoň zprostředkovaně umožňují stát se na chvíli buď lovcem, nebo lovenou obětí (případně obojím najednou), a zažít tak příval adrenalinu. Jenže tato náhražková forma prožívání vede k tomu, že v našich skutečných životech přestáváme rozlišovat mezi realitou a filmem (11. září i Armageddon většina z nás "prožila" na obrazovce, jsme si jisti, že mezi tím zpětně opravdu dokážeme najít podstatný rozdíl?), a tak fikci až příliš zabudováváme do našeho světonázoru, a naopak skutečnost podvědomě zasunujeme do pozadí jako další díl nekonečného seriálu na pokračování. Násilí, mučení, agrese, vraždy - to vše je sice v nějaké povrchní formě součástí našich životů, ale je to pro nás nemyslitelné, dokud se s tím nesetkáme na vlastní kůži. Zdá se, že léčbou šokem může dojít ke konečnému prozření ("We're fucking human beings!") a uvědomění si nesmyslnosti brutality. Jak snímek naznačuje, náprava celku musí začít od jedince a jeho osobní zkušenosti, nikoli veřejným prohlášením hlavy státu, které sice dosáhne najednou k milionům, ale v hromadě tisíce bezvýznamných zpráv zapadne jako součást jednoho velkého virtuálního mýtu, o kterém si vyprávíme na dobrou noc, abychom mohli klidně spát. _____ P.S.: Provokativní (myšlenkově i politicky) je také vyobrazení "hlavního teroristy" jako původně amerického občana; skoro jako kdyby ten "terorismus" měl původ v našich řadách a v naší kultuře, že? (02.08.2010)

Jojojo.... Tohle jsem už potřeboval. Jednoduchá příběhová linka, předvídatelný děj a přesto se z toho dá tolik vytřískat ( což se bohužel mnohdy nepovede ani u klasických trháků s nekonečným rozpočtem ). Všimněte si červeně zvýrazněné části slova na posteru. '' Think '', zajímavé je, že přesně to musíte během celého filmu dělat, proč ? Protože na scénu přichází mé oblíbené... MORÁLNÍ DILEMA. Samuel za mě v jednoznačně nejlepší roli, celé to představení mě dokonale vtáhlo do děje a film jako celek obrovské překvapení. Netřeba víc dodávat - 90%. (19.06.2010)

Velmi drsné, ale proč vlastně ne. Pokud je někdo tak naivní a myslí si, že takto nikdo na světě nezískává informace, měl by se jít zahrabat. Film popisuje jadernou hrozbu a kdyby skutečně nastala, zobrazené mučení ve filmu, by o proti skutečnosti byla procházka růžovou zahradou. Tento film není o jaderné hrozbě, milionech obětí, ani o mučení. Tento film apeluje na diváka aby přemýšlel, kdo je vlastně ten zlý. Je to ten, kdo mučí, nebo ten, kdo mu to nařizuje? Je to terorista, nebo vládá? Svůj názor jsem si udělal. 68% 16.08. 2010 (16.08.2010)

Ideální film pro experiment s kumulací zážitků. U sledování filmu i při psaní komentáře. Do popcornu si nasypte hromadu jehel a připínáčků, Coca-Colu nepijte z plastu, ale ze sklenice, na okraji oštípané kombinačkami do ostrých střepů, a komentář k filmu pište svlečení do půl těla, polití vodou a zbytkem té coly, již smíchané s vaší krví z rozřezané držky. A na bradavky svorkami dráty, umně napojené na zdroj v počítači tak, abyste při každém úhozu na nějaké písmenko dostali elektrickou ránu. Jen tak přiměřeně, samozřejmě, aby vás to nezabilo. Tedy ne předčasně. To by pak byly břitké komentáře, to by se to psalo s jehlami pod nehty, s připínáčky narvanými hluboko do zubů, do rozvrtaných plomb. A kdybyste ty pocity z filmu ze sebe pořád nemohli dostat a tudíž potřebovali krapítek přitvrdit, doporučuji přizvat k psaní komentáře vaši milující ženu. A když ani to nepomůže, tak i vaše roztomilé, nevinné děti. A spolehněte se, že se dostaví (nehty) strhující finále! Jenom si nejdřív ujasněte, vážení spoluobčané, jak daleko chcete při svém psaní zajít... Protože pak nesmíte vyměknout! A chtít to odpískat už při prvním useknutým článku prstu. Přece svůj hřejivý domov milujete. I se všemi těmi slušnými, vyšampónovanými a vychovanými dětičkami uživatelů. A taky s těmi pár sousedovic verbálními spratky, co k vám přijdou na oběd nepozváni a pak znásilní vás a vaše komentáře před vašimi dětmi. Smilování a odpuštění... S atomovkou teroristickýho bodovýho systému pod prdelí. Někdy se těm uživatelům, co konvertovali k islámu, až tak moc nedivím. (31.01.2013)