Block Party

Na tenhle film jsem se koukal jen kvůli jménu režiséra, Gondry sem ale žádné své hračičkovství nevložil a kromě hodně zajímavých záběrů z domu dvou podivínů žádný svůj otisk nezanechal. Hudba těch co zde vystupují, mě moc neoslovuje a to se po tomto filmu nezměnilo. Vždycky jsem se říkal, že kdybych rozuměl hip-hopovým textů dokázal bych tento žánr docenit, ale po odsledování filmu s návodnými titulky, mi přijde současná prestiž tohoto žánru ještě více přemrštěná. Mnohem víc než hlavní performery mě bavilo sledovat jejich doprovodnou kapelu, kvůli které bych si i takovýto koncert dokázal naživo užít. Nejvíc mě bavila Erykah Badu a pak Fugees a momenty kdy měla víc prostoru hudba, než texty. (01.07.2013)

Přestože vzdálenost hip hopu k mému oblíbenému metalu je stejně daleká jako má cesta k získání jakéhokoli vysokoškolského titulu, tenhle dokument mě naprosto dostal. Něco tak vtipného a plného enegie jsem v kinech už dlouho neviděla. Btw, byl to jediný film na MFF KV, u kterého jsem viděla lidi vestoje aplaudovat. (pozn.: zase tolik filmů jsem nestihla...) (09.07.2006)

Tak tohle je naprostej nářez. . . Davea Chapella sem do tohodle filmu vůbec neznal. ( ! ! ! ) To je snad ten nejstřeštěnější člověk jakýho sem kdy viděl. Z kina sem odcházel naprosto povznešen nad to že mi ujela poslední šalina. Je tam vidět, že si všichni to dělali . . . . prostě hlavně pro sebe a potom pro lidi. Ta radost čiší z každýho záběru. Určitě jeden z nejlepších "filmů" roku 2006. PS.: Když Fugees zazpívaj Killing Me softly budete mít husí kůži až na prdeli. . . (16.10.2006)

3 důvody proč milovat tenhle film: 1) Michal Gondry - něco jako zlatou neobrostlou židli v mojí zasedací místnosti "topů" režisérů má rezervovanou, 2) David Chappelle - denně s chutí, denně jinak lítá, koho vám ta improvizace připomíná?, 3) Killing me softly - když vás nečekaně překvapí čekaná věc? To je zážitek, s hudbou navrch. Přisadil bych si na to, že jich ještě pár pan Gondry má. A ukáže. (27.02.2007)

Block Party není jen záznamem koncertu nějakých hiphoperů, ale i obrazem komunity, která jím žije a toho, jak je tento hudební styl vnímám mimo ni. Nutno říct, že tahle komunita působí velmi nesourodým dojmem. Hodně vzývá Ježíše, ale nově též Aláha, z (až huličské) pohodovosti bleskově přechází ke vzteku a pocit, že je opravdová, se mísí s vnímáním její neautentické namachrovanosti. Skoro všechny tyto její vlastnosti jsou mi naprosto cizí. Nemám pocit, že dokument pronikl o moc dál, než jsem již byl. (21.12.2010)