Rozpolcený

James si to docela naložil, líbilo se mě, že i když situace k tomu přímo vybízela aby své postavy přehrával, nedělo se tak a třeba Patracii trefil mistrovsky. Jinak to bylo více méně o něm a námětu. Ty tři pipky zase předváděli myšlenkovou zoufalost, jasně mě ještě nechytil žádnej rozpolcenej, ale i tak mě přišly blbý jak hydrant v Minsku. (20.01.2019)

Nápad dobrej, nicméně pocity z výsledku mam spíš... rozpolcený. Shyamalan si vždy potrpěl na okatě vysvětlovací dialogy i monology a ne vždy to bylo na škodu - tady jsem měl ovšem permanentně pocit, že se celou dobu všichni snaží prožvanit k něčemu, co vlastně ve výsledku za moc nestojí. Permanentní přísun vysvětlivek, náznaků, nápověd a odhalení je o krok napřed než by měl a kontraproduktivně se stará o to, že je napětí od začátku až do konce nehybně na nule. Relativně záhy totiž vyjde najevo, že místo psychologický války s multizáporákem se opravdu jen čeká na Bestii, což probíhá zhruba stylem "bude tam nějaká bestie... vážně přijde nějaká bestie... už každou chvíli se ukáže bestie... bestie bude něco ojedinělýho... bestie už klepe na vrátka... aha, tak to byla bestie". Zábavná je na celý věci pouze otázka, zda se psychologická rovina ve finále prolne s jakoukoliv formou nadpřirozena, což je vlastně vyřešeno docela střízlivě (tahle věta není spoiler!) Bylo to dobrý, nikoliv výborný - pohrát si víc s počtem osobností záporáka a víc znejednoznačnit průběh děje, byl bych asi nadšenej. Vysmívaná závěrečná momentka mě osobně potěšila. (14.02.2017)

Stává se....skvělý film a pak je nepochopitelně pohřbený sledem totálních kravin a zcela zbytečným posunem do fantasmagorie. Shyamalan holt umí svá díla zabít. Ale nestává se to jenom jemu, typický je v tom třeba i Stephen King, Paul Verhoeven a další.... Když je od začátku jasné, že bude příběh fantasy nebo nějaká duchařina, jsem ochoten to samozřejmě akceptovat. Když je ale 3/4 příběhu vedeno přísně psychologicky za užití úžasného hereckého výkonu hlavního "hrdiny" a celkem hluboce a rozumně a pak se z toho stane píčovina, tak to prostě nesu těžce. Proč mají tvůrci thrillerů tuhle neskonalou potřebu? Velká škoda. (29.10.2022)

M. NIGHT SHYAMALAN, SPLIT (2016) ________ I. ___ Nevím, kam Shyamalanovu tvorbu vlastně zařadit. Teda nevěděl jsem, dokud jsem neviděl Split. Musím předeslat, žé moje omezené vědomosti o tom, co je to rozdvojená osobnost, se zužovaly na představu, že 'někdo má v sobě ještě někoho jinýho’, přičemž slůvko ‘ještě’ výmluvně napovídá, že dva je až, až - živá vzpomínka na Exorcistu se tuhle domněnku zdála spolehlivě potvrzovat. Vím pouze z doslechu, že se experti snad dosud hádají, jestli si pacienti nevymýšlejí, když se jim snaží namluvit, že mají v těle zabydlených osobností dokonce víc. Že by číslovka mohla začínat závratnou ‘dvacítkou’ jsem z filmového plátna ten večer slyšel vůbec poprvé. Ocitl jsem se tedy v autu, rozuměj v roli bezbranného diváka, který si nemohl, tak jako Vy zasvěcenější, včas oddechnout, že dle mých zaručených informací DID takhle rozhodně nevypadá a nefunguje, a nemohl jsem tedy úlevně a z odstupu sledovat, jak se v tom chudák rejža plácá. Vlastně ani nevím, jak ty dvě hodiny, co jsem z plátna nespustil oči, uběhly... Co je na tom filmu, alespoň pro mě, opravdu zajímavý, mi ale nedošlo dřív než na druhý den ráno. Už se k tomu dostanu, ale to Vám budu muset nejdřív převyprávět, co se mi stalo před pár lety... ________ Němý údiv způsobil, že jsem ucukl o něco později, než bylo záhodno. Na zápěstí pravé ruky mi zbyla půlkruhová rýha rudé barvy a tvaru hrany rozžhavené plotny, dost to bolelo. To byste nevěřili, jak často máte během dne takové zápěstí, píšete-li pravou jako já, přímo před očima. Bylo to úplně jak z filmu Mikrokosmos. Zacelovalo se to hodinu po hodině, fakt nekecám, nemluvě o tom, jak se to pokaždý změnilo, když na to pad' můj zrak po probuzení. Bezděčně mě napadlo, že něco ve mně, nějaká síla, sama o sobě, zatraceně chce žít! A maká na tom, aniž by mě nechala jí do toho kecat, vážně intenzivně. Ten kontrast byl o to větší, že jsem v tý době měl nějaký chmury na duši, vlastně to bylo celkem zlý. Jenže čím dýl jsem na tu hojící se ruku nevěřícně zíral, tím byl ten můj smutek menší, a ještě menší. Někdy na tu sílu myslím i dnes. A pokaždý je to, jak když dostanu facku: Co seš shrbenej? ______ Pro mě je tahle síla, o jejíchž skutečných schopnostech podle všeho víme houbelec, skutečná, ať už to znamená cokoli. Vemte si, jak neskutečnou vynalézavost a úsilí prokázala, když šlo o banalitu, lehce spálený zápěstí někoho, co o pomoc ani moc nestál. Co je tahle síla asi schopná podniknout ve chvíli, kdy ‘má pocit’, že se v bezprostředním ohrožení ocitá duše bezbrannýho dítěte, že prochází něčím, co nemůže snýst, co asi udělá, když se celá vrhne do jejího zacelení? Nepochybuju, že si najde svoji cestu, a že není nijak divu, že tý cestě moc nerozumíme. A nějak mi nepřipadá nemožný ani to, že se jí podaří stvořit takový “osobnostní konstelace”, že si je ani nedokážeme představit. Shyamalan se o tomhle pokusil natočt film, což mu slouží ke cti… II. ___ (pokračování přííště…) (21.01.2017)

"Obvykle se na narušené lidi díváme jako na něco nižšího. Co když jsou víc než my?" Možná jsou, ale já se na ně raději nedívám, protože by mě určitě zavřeli do sklepa. Vlastně asi ne, protože nejsem hezká holka a patrně bych Kevina, Dennise, Hedwiga, Patricii, Caseyho i Dravce kopl do koulí dřív, než by napočítali do 24 úchylek. Mě to totiž nebavilo a i když mám slabost pro závěrečné fórky, tak tentokrát mě ani sympaťák Bruce nedonutil, abych byl k herecké exhibici Jamese McAvoye přívětivější. Já se zkrátka nudil a asi nikdy nebudu tak filmově erudovaný kabrňák, abych za zívání uměl rozdávat hvězdy. (24.07.2017)