Rekviem

Pozvolný pomalu se rozjíždějící, navíc velice realisticky zachycený, film o vymítání ďábla. Zní to sice divně, ale pro evropskou variantu zpracování příběhu „ďáblem posedlé“ Michaele (příběh je podle skutečné události, která se stala v 70. letech v jižním Německu) je to asi ta nejlepší možná varianta. Ze začátku sice jako by film nevěděl, kterým směrem se má ubírat: dokumentárně laděná kamera se spoustou zoomů, přitom prvotně silně čitelné rozvrstvení charakterů, které přímo vybízí k „afektovanému“ herectví. Potom se ale celkový koncept ustálí v docela pohledné realistické mírně dokumentárně strohé podobě a všechno začne fungovat. Rekviem je více než mystickým hororem psychologickým dramatem. V celém filmu vlastně nenajdeme naznak nadpřirozena. Místy nadpřirozeně se jevící momenty jsou podávány tak, že jejich vysvětlení se přímo nabízí hledat jen v čistém, světskou realitou ovlivněném, podvědomí nebohé Michael. Duševní vzpoura mladé dívky, která je od mala terorizována autoritářskou citově chladnou matkou v silně puritánském prostředí, se tak pouze stává logickým vyústěním situace. Zajímavý filmový pohled na tuto kauzu pak dotváří podstatně hororově přikrášlená americká verze V moci ďábla. (22.06.2009)

Pokud očekáváte horor, tak na něj rovnou zapomeňte. Tohle je čistá psychologie. Od počátku bylo na filmu vidět, že celý ten zmedializovaný příběh Anneliese Michelové tvůrci pojali naprosto racionálně a se zdravým úsudkem. Film tak není efektivní a určitě nešokuje tak, jako to dělají americké verze. Spíše zabředne hodně hluboko do psychologie samotné postavy Michaely, kterou tu Sandra Hüller hraje hodně slušně a do samotné rodiny. Na konci filmu to na mě pak působilo tak, že jsem se vlastně vůbec nedivil, proč tento případ dopadl tak, jak dopadl. Pokud bych měl hodnotit zdali věřit více té duchovní a zkomercializované pravdě nebo se zaměřit na ten psychologický aspekt, tak určitě zvolím psychologický a okamžitě zatluču tehdejší německé církvi další hřebík do mahagonové rakve. Další důkaz toho, že ortodoxní křesťanství dokáže ze života udělat stejné peklo, jako ortodoxní islám. (09.01.2018)

Příjemná retro atmosféra Německa 70.let, nepříjemné drápky nemoci nelítostně se zasekávající do mladičké studentky Michaely. Epilepsie se zjevuje v těch nejméně očekávaných momentech. Michaela je věřící, svou nemoc začne vnímat jako posednutí ďáblem. Hlavní myšlenkou filmu je vlastně Michaelino upnutí se k Bohu tam, kde už jí nikdo jiný pomoci nedokáže, což ji vžene až do slepé uličky, kdy už není schopna rozpoznat realitu od iluze. Celý film se atmosféra zahušťuje, závěrečné vymítání je potom vypjatější, a mnohem silnější než obdobné scény z Vymítače ďábla apod. Nejedná se ale o žádný horor, ani thriller, což dokazuje právě závěr, který se v těchto nejemociálnějších scénách příliš nevyžívá, a skončí v podstatě v tom nejlepším/nejsilnějším. Film tak je spíš než „film-zábava“, „film-svědectví“. Smutné, poutavé, velmi dobře natočené. (12.07.2006)

Přívětivě dusivý a hrozivý film o pomalu utuchající, přesto stále silné moc církve a jejich přestárlých dilemat dotýkajících se exorcismu, moci církve nad svými věřícími ovečkami a jejich spojení s duševními nemocemi. Je vůbec správné připoutat své děti od malička k církvi a slepé víře, aniž by si udělali vlastní názor? Může se takový člověk od této moci v dospělosti odpoutat? Nebo to může dopadnout i tak, jak ukazuje Requiem? Tenhle film tak trochu naštípne váš sloup víry, pokud jste si vůbec nějaký postavili… (22.06.2009)

Nikdy NEpochopím, jak mohl dostat tento film ocenění a totéž i hlavní hrdinka. Film má pojednávat o vymítání ďábla a posedlostí již zmíněné hrdinky, ale tento příběh je HOLÝ ... BEZ JAKÉKOLIV ATMOSFÉRY NAPĚTÍ A STRACHU ... no zkrátka film BEZ NIČEHO. Patrně to bude asi tím, že pochází z Německého filmového světa. (09.12.2010)