Záviš - kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992)

Nejvíc jsem u toho filmu myslel na Vratislava Effenbergera a UDS. Mám pocit, že tady se přímo po xx letech projevil koncept tzv. kritické funkce iracionality, kterou razil právě Effenberger & spol. To, že skrze imaginaci se kriticky vyslovujeme k obludné skutečnosti. To myslím na Záviše sedí dokonale. (03.07.2012)

To mě takhle do kina jednou zlákal název.... název začínající jménem českého folkaře, který zpívá a hraje tzv. pornofolk. Co jsem očekával jsem rozhodně nedostal. Sám hlavní tahák... Záviš, se objevuje v prostřizích scén a jediná jeho role je svými osobitými písněmi oddělovat změť scén bez větší pospolitosti. Pan Karel Vachek by už nikdy podle mého mínění neměl dostat příležitost natočit film, rozhodně ne dříve než se naučí pracovat s kamerou a korigovat děj. Myšlenky, které mají změnit svět se linou na hlavoukroutícího diváka ve sletu, kterému nejde ani věřit. monology se dokonce opakují a tak trapnou historku o Edvardu Benešovi, jsme nuceni slyšet snad třikrát za sebou, poprvé možná zaujme, podruhé nudí a potřetí chcete režisérovi narvat celý kinofilm tam kam slunce nesvítí. Rád bych dal odpad, ale za první vstup Záviše na stříbrné plátno i když je tímto dílem spíše znásilňován dávám jednu hvězdu. Osobně nechápu jak je možné že 153 lidí se průměrně shodne na tom, že si film zaslouží hodnocení 53% a ocitá se v modrých číslech. Troufám že je to pouze tím, že většina filmuznalých uživatelů se prostě rozhodli že si nenechají prznit své smysly tímto počinem. (11.09.2010)

Společně s Šílením jediný český film posledních let, z kterého je cítit jistá filmařská suverenita a invence, a zároveň jediný, který se mnou dokázal opravdu zahýbat. Nedá se to všechno asi brát zas až tak moc vážně (jak radí sám autor), ale kus pravdy o naší zemi, o její historii i současnosti tam jistě je. A je to strašná sranda :-) (24.09.2007)

Vachek jistojistě dokáže být každým svým dokumentem, minimálně v dílčích věcech, objevný, kontroverzní, podvratný, inspirující i zábavný, posud všechno v pořádku, i Záviš... (2006) je nepochybně výborným kusem filmařiny, ale (a jedná se o první "ale", které u mne v souvislosti s jeho filmografii vyvstalo) stejně se neubráním dojmu, že to stěžejní bylo řečeno/ukázáno v čtyřdílném cyklu Malý kapitalista (1992-2002). A tak se bojím že jak Tmář... (2011), tak Komunismus a síť... (2019), dvojice olbřímích dokumentů-esejů, které se v průběhu tohoto roku ještě chystám zhlédnout, na mě budou stejně jako Záviš... (2006) působit jako doplněk, sice pozoruhodný, avšak pořád jen doplněk, jako cosi odvozeného, nekanonického, možná i vyčerpaného. Pokud však mám stále odvahu si ověřit, zda tomu tak bude, či nikoliv, tak je vše v nejlepším pořádku. 80 % [dafilms] (30.05.2023)

Dokumentaristický samorost Karel Vachek natočil další ze svých dokumentárně-stylizovaných podobenství o našem světě, o prostoru a čase České republiky začátku 21. století, pojmenovaný tentokrát pomocí postavy svérázného a velmi osobitého folkového (či spíše undergroundového?) hudebníka Záviše - knížete pornofolku... O něj tu ale ani tak nejde. Uslyšíme tu sice jeho drsné písně a protestsongy (např. Andělu...), ale vždy jen uvozují nějaké hlubší zamyšlení nad několika základními rovinami dnešního mediálně reflektovaného Česka - obraz zkorumpovaných politiků, jenž nám ,,demokraticky" vládnou (Stanislav Gross, Václav Klaus...), svět novodobých celebrit, mediální obraz ,,moderního životního stylu" (režisér Hřebejk v reklamě na svět, kde se nemusíte o nic starat...), moderní entertainmentová zábava (extrémní motokros v Sazka Aréně...), umělecké reflexe současnosti (Husajn naložený v lihu, socha Krista coby gymnasty či další sochy a obrazy...), obsese zvířecími miláčky a mnohé další témata uvozují hlubší zamyšlení nad realizací ideálů Masarykovské vize demokracie v dnešní České republice, nad sociálním rozměrem v dnešní kapitalistické éře, nad ekologickou spoluzodpovědností za stav dnešního světa a přírody v kolizi se stále větší spotřebou a nárůstem konzumního způsobu života... Odkazem k významové a interpretační rovině filmu mohou být i filmové aluze na Tatiho Prázdniny pana Hulota a Griffithovu Intoleranci. Stejně jako Tati nechává Vachek relevantní informace zaznít jen coby zvukovou kulisu, někde v druhém plánu v pozadí a jinak před divákem rozvine sled poklidného a až na několik záměrných vybočení (např. dlouhý švenk kamery na vodáky sjíždějící jez pod Plášťovým mostem v Českém Krumlově nasnímaný navíc jakoby rybím okem) plynulého toku obrazů a verbálních i nonverbálních informací. Ty podstatné střípky si každý musí hledat a sestavovat sám. Navíc stejně jako v Prázdninách jde Vachekovi o rysy národního charakteru, to typické, co spojuje, určuje a definuje nás Čechy. S Intolerancí má společnou formu - spojování krátkých pasáží různých významových rovin, jednotlivých vyprávěcích linií, jednotlivých světů, příběhů a názorů postav a účinkujících, jakož i pokus o vytvoření velkého (dokumentárního) díla. A to se Karlu Vachekovi bezezbytku povedlo... (26.09.2007)