Krt.Ek

Nejen že Charlie Chaplin byl (a stále je!) jednou z největších osobností světového filmu, i jeho životní pouť jako by byla stvořena pro plátna kin - to se to pak filmuje samo, viďte pane Attenboroughe? Projděme si spolu jednotlivé etapy Chaplinova života: z úplného sociálního dna mezi nejzářivější hvězdy, věčný solitér i za času zvukového filmu zachovávající věrnost němým groteskám, ostouzen a vyštván za hranice nejhrubšími a nejzaslepenějšími reprezentanty politické moci snad v celých dějinách Spojených států (Edgar Hoover, McCarthy), aby se mohl za lepších časů vrátit a být spravedlivě oceněn za svůj přínos kinematografii; horská dráha hadr. A jako třešnička na dortu vášeň pro dospívající dívky/ženy! To jsem třeba vůbec netušil, ani bulvár číst netřeba, bohatě stačí uvěřit, že Robert Downey Jr. by mohl být Tulákem (což není tak složité), a člověk se o Chaplinovi dozví i to, na co se bál zeptat... 80 %

Režiséru Bělkovi se scenáristou Daňkem se podařilo prohloubit mé dějepisné znalosti. Celou dobu jsem měl za to, že Břetislav unesl Jitku z kláštera z romantických důvodů, zkrátka kvůli tomu, že její mocní příbuzní bránili jejich sňatku, a ono ne, holomkovi se pouze zachtělo urozené nevěsty! Čemu se však divím, rodová čest je rodová čest, a nikdo nechce, aby jeho milovanému potomkovi nadávali do parchantů. Díky, pánové, u zkoušky to už nespletu. A jelikož film stojí na konverzacích (je ukecaný až běda), je na místě i ta floskule o hereckém koncertu. Vyjma ústřední trojice (Slováček, Balzerová, Řehoř) mě zaujal i Bohuš Záhorský jako mohučský arcibiskup. 75 %

Rekonstrukce případu Breivik. P. Greengrass se (zřejmě po vzoru Å. Seierstad a její knihy Jeden z nás: Příběh o Norsku) nesoustředí toliko na přípravu útoku a útok sám, nýbrž na proces vyrovnávání se s hlubokým, bolestným traumatem, a to jak na rovině kolektivní (soudní procesy u případů jako je Breivik nejsou pouze o potrestání viníků - protože kdo by pochyboval o uložení nejvyššího možného trestu; daleko zásadnější může hrát pro budoucnost široké veřejnosti, "uzavření" takto děsivých případů by mělo být očistné), tak i individuální (pomalé duševní a tělesné uzdravování Viljara Hanssena, jednoho z přeživších vražedného Breivikova útoku). Upřímně, ten případ mě svou bezmeznou brutalitou a násilím na dětech děsí i po takřka 13 letech, což se určitě podepsalo na mém procentuálním hodnocení - myšleno tak, že jsem filmu zřejmě odpustil mnohé (chybí mu něco esenciálního, co by z něho udělalo TEN film o masakru Utøya, to nejlepší, co o dané události můžete vidět, nebo ještě lépe, co nelze obejít - tak jako se říká, že kdo chce poznat hrůzy holocaustu, musí vidět Schindlerův seznam). Co však nemohu přejít mlčením: Anders Danielsen Lie se Breivikovi fyzicky moc nepodobá, nebo aspoň já tam tu podobu nevidím, což odvádělo mou pozornost (rozmělňovalo autentičnost svědectví). Přesto, jak se málokdy pro viděné dojmu (tím, jak vím, že sleduju fikci, si umím udržovat odstup), tak tady jsem měl v mnoha momentech na krajíčku. 80 %