Bílá oblaka

Válečná drama povýšené básnickým rozměrem zanechává v divákovi hluboký dojem. Důvod, proč Viera Wajsová nebyla československou kinematografií dále využita, její talent se zdá být bezrozporný, je pro mne záhadou. Ivan Mistrík hraje jednu ze svých nejlepších rolí a Ladislav Helge natočil film, který patří k jeho vrcholným. Zdánlivě frázovité téma rozvinuté i promyšlenou kamerou, zůstává i dnes důkazem, že není problematických námětů, ale až příliš často nekompetentních tvůrců. Což Helge v žádném případě nebyl. (27.02.2023)

Český vojnový film z 2. svetovej, ktorý je kompletne prerozprávaný slovensky a takmer celý obsadený slovenskými hercami. Vôbec nie je zlý, obsahuje krásne horské zábery (škoda, že nie vo farbe), herci fungujú znamenite, akurát príbeh nevie tak ťahať, ako by asi mal, resp. neponúka viac toho "chytľavého". Tragický záverečný osud je zrejmý asi každému, možno to predtým sa miestami vlečie. V sumáre ale nadpriemer. (10.09.2019)

Především má ten film nádherný obraz. Krásná krajina a černobílá kamera vyvolávají silný pocit čistoty. Do toho je vložen křehký příběh pouti raněného partyzána (skvělý Ivan Mistrík) a mlčenlivého děvčete nebezpečným územím. Film je tak působivý, že mu našinec odpustí těch několik dobových ideologických klišé, kterých konec konců není moc. Film o pomíjivosti a o tom, že to co je důležité je nevyslovitelné.. (17.09.2011)

„Keď to všetko prežije chlap, čert vezmi. Ale také dieťa...“ Na válečný film hodně poetické, zejména všechny ty působivé záběry na slovenské hory a nebe s oblaky. Vlastně jde o takovou filmovou baladu (viz rozdělení filmu na několik kapitol s přiléhavými názvy).  Baladu, "o lidech, co měli čisté srdce jako bílé oblaky šinoucí se ke slunci." Asi nejsilnější je záběr už skoro k závěru, kdy děvče leží na seníku, dívá se na nebe s oblaky a přitom to vypadá, jako by se jich téměř dotýkalo. Možná zde šlo, s ohledem na tragický závěr příběhu, trošku i o symboliku. Jinak mě velmi zaujalo i vkusné propojení obrazu s filmovou hudbou Svatopluka Havelky. (18.04.2022)

Od filmu o slovenských partyzánech z roku 1944 by člověk čekal převahu dějové složky. Lyricky vyprávěný příběh „Bílých oblak“ však stojí na přátelském vztahu opuštěné malé dívenky (s ohromně fotogenickým obličejem) a partyzána, který byl raněn a musí se skrývat. Jejich společné putování je základní osou filmu. Jednoduše (nebo možná složitě) řečeno je v „Bílých oblacích“ ideálně souměrně rozložená a propojená poetika filmového obrazu v záběrech zasněžené krajiny a kontrastu černobílého obrazu s „lidským příběhem“ a „malou“ filozofickou úvahou zanášející film „někam dál“. Film mi připomněl Kachyňovu Krávu a Smrt si říká Engelchen Kadára s Klosem. (11.11.2008)