Světová válka Z

Se zombies jsem toho moc neviděl, popravdě to ani není moje téma, ovšem tahle kombinace nákazové road movie a nemrtvé vyvražďovačky, která od téměř každého klišé umě uhla, mě bavila královsky a navíc jsem se fakt dost bál. Nebýt konce, který vyšumí (ani patos, ani něco, co by mělo nějakou, respektive silnou všeplatnost, jen rodina), bylo by to za plnej. Takhle těch 90% stačí a já jsem spokojen. (13.01.2014)

Spíše než klasické zombie to vypadalo na nakažené lidi např. jak ve 28 dní poté. Jsou zde extrémně rychlé a agresivní, klidně skočí ze střechy nebo vymlátí okno v autě. Když se to tvůrcům hodí (poslední část filmu, spojovací křídlo zdravotnického centra), tak ale pokojně zůstanou stát za zatarasenými dveřmi, ze kterých by, dle předchozího chování, nadělali třísky za pár vteřin. Ten film ale ustojí všechno. I superrychlý rozjezd, kde si máte vytvořit vztah k Pittově rodině, která mi byla totálně u anusu. Opravdu bavit mě to začalo až od výsadku v Koreji. Film pak nabírá neskutečné grády a Pittova postava tam zažívá fakt globální megadobrodružství. Zdrhá milionům zombií v epických scénách, i se potichu plíží po chodbách, kde je čekání na zvuk kterým to někdo posere přímo nesnesitelné. Finální pointa mi přišla chytrá a Marc Forster potvrzuje status univerzála, který dokáže natočit cokoliv. (09.09.2013)

Tak jak jsem právě napsal u Metra, který jsem viděl včera. Tolik podobnejch chyb aby člověk pohledal. Film má několik výbornejch scén, který samy o sobě by stačily na slušnej zombie survival, díky globálnímu pohledu je ale potřeba tyhle jednotlivosti nějak pospojovat, a to pojidlo je namísto kvalitního materiálu často jen nějakej naplácnutej vosk. Tak předně tu máme obvyklý důraz na rodinné hodnoty, "když budeme držet při sobě, tak" a podobně, místy přemoudřelé děti (ten přistěhovaleckej kluk v Newarku), a místy poněkud nevěrohodnou psychickou rovinu. Tak například počátek chaosu byl udělanej slušně, ovšem přišlo mi divný, že v podstatě nikdo se nediví ničemu. Všichni hned od začátku zkušeně zdrhají, drancují obchody a podobně, a v podstatě je to jen rodinka hlavního hrdiny, kdo zpočátku kouká na to všechno trochu vyjeveně a netuší co se děje. Na scénáři je vidět, že se v něm různě škrtalo, přepisovalo a přetáčelo. Ostatně do dvou třetin vede Gerryho vyšetřování úplně jiným směrem, než k čemu se pak otočením stránky scénáře stočí. Jistě, i ve vědě se stává, že původní předpoklady se nepotvrdí a výzkum něčeho dá objevit něčemu jinému. Ale má to nějaké svoje důvody a zákonitosti, tady je z dějový linie až příliš vidět, že se původní poslední třetina filmu ustříhla a jelo se nanovo. Nedá mi to si nerejpnout do mnoha technických kiksů, z nichž nejvíc do očí bijící je tento. První Gerryho letadlo se během letu proměňuje z Antonova An-12 na Lockheed C-130 a nazpátek. Budiž, obě letadla jsou prakticky přímé analogy s téměř totožnými výkony i celkovou koncepcí. Ovšem vidět ruskoukrajinského Antonova v barvách US NAVY byl celkem zajímavej zážitek, kterej se téměř vyrovnal tomu, když jsem viděl tohohle čtyřmotorovýho drobka startovat z paluby letadlový lodě. Nota bene když si člověk uvědomí, že na ní musel taky předtím přistát. Abych jen nekritizoval, to ukázání nakaženejch coby jakýsi hmyzí komunity bylo velmi zajímavý. Škoda, že to globální hledisko nakonec slouží jen jako variace na pohádku o kohoutkovi a slepičce. Tak ty tři dám, ale chce to mít takovou věc pod výrazně vyšší autorskou kontrolou. P. S. Ještě jeda věc, co spojuje ty dva filmy - v obou má někdo z hlavních postav astma a v obou je na tom postaveno zdramatizování situace. (26.06.2013)

Zkřížení zombie survivalu s epidemiologickým thrillerem v blockbusterovém měřítku a se silným hereckým tahounem v podání Pitta vyšlo a přineslo v rámci už fest vyčpělého žánru solidní podívanou. Pittova cesta nabízí jednu zajímavou zastávku a silnou scénu za druhou (rozhovor s agentem CIA na základně, Jeruzalém, let z Jeruzaléma) a zombie ataky jsou patřičně intenzivní a brutální. Jen ta závěrečná komorní třetina v laboratoři je poslabší. (07.09.2013)

Už si ani nepamatuji, kdy mi naposledy zombíci proskakovali předním sklem do auta, ale jsem si naprosto jist, že s nimi tenkrát nebyla zdaleka taková zábava, jako s těmito skokany po zdravých krcích, přelézači nepřelezitelných zdí či jen svědomitými cvakači zubama. Byla to zkrátka taková jízda, že jsem ani nestačil uronit slzu nad svou hodinovou mzdou, o kterou mne ouvekslovali u pokladny kina. Tak jsem si alespoň na cestu domů přibalil standardní poučení o lidské proradnosti, protože jen co je zombík kousne, tak ztrácí slušné vychování, začnou se divně kroutit, hýkat a houfně se přidávají na stranu hladových nemrtvých. To by mi mé zásady nedovolily, ale pro jistotu zkusím někde ve městě ulovit nějaký ten AIDS, ebolu a rýmu, abych měl jistotu přežití. (18.09.2013)