Až do města Aš

Film Grófové je cenný hlavně tím, že ukazuje svět, který je našim zrakům obyčejně skrytý. Je to realita, která neprojde filtrem mainstreamových médií. Je to svět imigrantských dělnic ocitnuvších se na dlažbě, nadržených sexuálních turistů z Německa, zaplivaných čtyřek, v nichž si ničí poslední zbytky mozkových buněk zdegenerovaně vypadající štamgasti na podpoře.Aš poskytuje autorce fotogenicky nevzhledné filmové kulisy: desetiletí úpadku se podepsaly na šedivých fasádách a oprýskaných omítkách domů, nový režim zase na kultuře heren a bordelů. Rezignace je vepsaná i do tváří postav menších rolí a komparsu, které Grófová obsadila výhradně z místních obyvatel. Vychází jí z toho skoro antropologická sonda do života v prokletém kraji.Film působí sugestivně zejména proto, že režisérka míchá hrané a dokumentární filmové postupy. Kamera sleduje děj často zdálky nebo z neobvyklých úhlů kamery jako náhodný voyer, neherci pronášejí své částečně improvizované dialogy tak přirozeně, že se člověk často přistihne při myšlence, že je svědkem scény natočené skrytou kamerou. Všechny potenciálně významné dějové momenty jsou podány s velkou mírou nezúčastněnosti nebo ve filmu zcela chybí a divák si je musí domýšlet.Vyprávění je strukturováno jako série banálních výjevů ze života hlavní hrdinky, ale právě banalita, nuda a zoufalost, které sálají z postav kolem Doroty a z bezútěšného prostředí Aše, vnášejí do jejího příběhu existenciální přesah, který svým univerzálním vyzněním může oslovit diváka z Krnova, ale i třeba z Pekingu.Grófová si dovolila jediný stylistický prvek, který ten všeobecný zmar zmírňuje. Krátké animované sekvence, které reflektují naivní a ještě nevyzrálou duši mladé dívky, která žije ve svých zidealizovaných představách.Na jednu stranu ukazují, že se netečně a pasivně se projevující Dorota ještě úplně uvnitř nezlomila, na druhou stranu je kontrast s její životní situací ještě drtivější. Po hromadném vyhazovu z textilky ji totiž protřelejší kamarádka (Silvia Halušicová) zasvětí do nočního života a brzy obě začnou prodávat své tělo sexuchtivým Němcům. Prostituci vykresluje Grófová bez jakékoli sentimentality, jako prostý akt výhodný pro obě strany. Kolem Doroty se brzy začne motat slizký padesátník Johann a výjevy popisující jejich nerovnovážný vztah, ztížený ještě jazykovou bariérou, patří mezi nejsilnější momenty filmu, za něž by se nemusel stydět ani současný evropský klasik sociálního naturalismu Ulrich Seidl.Že u nás někdo konečně natočil film, který se jak po stránce formální (chladný distanc a dokumentaristická autenticita), tak po stránce obsahové (deficit lásky a mezilidské blízkosti ve světě determinovaném ekonomickými rozdíly) dá s klidným svědomím připodobnit k poetice tohoto skvělého rakouského filmaře, je triumf, na který může být debutantka Grófová právem hrdá. Například film Poupata byl schematický midcultový kýč pro Pražáky, kteří nevytáhli paty za Jižní město. Až do města Aš boduje věrohodností: tedy tím, co Poupatům zoufale scházelo. (07.09.2020) (méně) (více)