Dvojí hra

Překombinované, dlouho jsem se dostával do děje, prostředí originální a pointa, kde každý ojebá každého se mi zamlouvala, bohužel přichází až po totálním znavení diváka, Giamatti sice ukázal komediální talent, ale režisér se až do konce nerozhodl zda točí komedii, či thriller, od Cliva a Julie jsem čekal více. (27.12.2009)

Chvíli jsem měl na jazyku, že by se film neměl jmenovat Duplicity, ale Debility. Nejen že jsem usínal nudou, ale ještě mi hlavní představitelé byli neuvěřitelně nesympatičtí! Přitom když Clive posledně hrál s Julií, byla to křišťálově vybroušená konverzačka a dle mého životní role Robertsové. Pochopitelně mluvím o filmu Closer. Dvojí hra se ale vůbec nepovedla. Normálně mi flashbacky nevadí, ale když se s nimi umí pracovat. Tak šíleně ubíjející časově rozházený bordel jsem snad nikdy neviděl!! Fuj!(ale abych jen nekritizoval, Paul Giamantti a Tom Wilkinson jsou geniální!..jak jinak:-) ) (12.07.2009)

James Bond s ručením omezeným. Chytrá scenáristická hříčka o tom, že nakonec všichni přechytračí všechny. Film divákovi lže čtyřiadvacetkrát za sekundu, což by v konečném důsledku ani nevadilo, ba je to většinou docela slušná zábava, ale v momentech, kdy vypráví o emocích a citech svých hrdinů, je nepřesvědčivý a značně plytký. Ostatně uvěřte milostné vyznání lháři, který už vás několikrát podvedl s jinou. Tony Gilroy tak nakonec přechytračil sám sebe, což je o to větší škoda, protože kreace Paula Giamattiho a Toma Wilkinsona by si zasloužily o mnoho zajímavější film. (01.07.2009)

Pořád se nemůžu rozhodnout, zda Gilroy udělal krok vzad, anebo vedle. Scénář je fajn, splétání konspiračních nitek baví a vrstvený konec jakbysmet, ale proč to muselo být tak roztahané? Hranice mezi pomalým tempem a rozvleklým je příliš tenká, což si uvědomíte při vzpomínce na úžasného Michaela Claytona, oproti kterému citelněji absentuje také symbolika a větší razantnost. Jistě, chápu, že to chce brnkat na odlehčené struny (parádní úvodní titulky), ale mezi Julií a Clivem je totální vakuum, které vynahrazuje (byť časově zoufale pomálu) famózní, lehce cholerická dvojka Wilkinson a Giamatti. A to Howardovo vykrádání Powellovy hudby k ‚bourneovkám‘ taky moc nebaví. Přesto všechno je však i nadále značka ‚Gilroy‘ v mých očích dostatečně silný trademark. (13.05.2009)

Neuvěřitelně osvěžující. Komplexnost a za nehty zalézající temnota Michaela Claytona je pryč a zachmuřeného Clooneyho (možná zbytečně) střídá hravý Clive Owen a neuvěřitelně sexy Julia Roberts. V příběhu o vzájemné průmyslové špionáži dvou kosmetických gigantů jí to asi muselo slušet, ale přesto jí chci vyseknout dvojí poklonu. Za vzhled a hlavně charisma, které do postavy napumpovala. Owen vedle ní se svým jednorázovým lookem, které tvoří spíše sako než herec, vypadá nepatřičně. Ale když spolu bojují slovy, je radost poslouchat a nebýt mírně přepáleného utahování otevřených konců v závěru (trochu columbovské) a mírného opojení vlastním talentem, ze kterého vyplývá úvodní šponování divákovy trpělivosti na maximum, musel bych znovu prohlásit, že Gilroy scenárista je génius. Dvojí hra je v jeho podání maximálně odlehčená a kdo nahlédne za svrchní vrstvu pletichaření a dějových kliček, zahlédne dospěláky na pískovišti, jejichž předstíranou vážnost vždy nahlodají emoce nebo okolnosti. Už úvodní záběr, ve kterém se pere Tom Wilkinson a Paul Giamatti, udá hlavní tón snímku, a komu to není jasné, ten by měl poslouchat, jak James Newton Howard hrabe do strun a kláves. Kdo to bral byť jen minutu vážně, ten prohrál sám se sebou. (23.05.2009)