Dvojí hra

Milujem filmy, kde je vsetko tak nadherne popreplietane, komplikovane, a pri ktorych sa na konci usmejete pod fuzy, ze juj, ale su ti filmari presibane betarske lisky :D Vyborna Julia, vyborny Clive, skvela hudba a co viac dodat? Len to, ze tento film ma vsetky atributy, preco sa vam bude urcite pacit :) (31.03.2009)

"Tys mě chtěla dostat! - A tys mi zrušil buzení! - Tak jsme si kvit." Milostné popichování dvou citově zdegenerovaných agentů mě poměrně bavilo. Jejich vztah byl navíc podpořen nějakými těmi miliony dolarů na kontě, což v dnešní době dává smysl, ale na můj vkus to celé příliš záhadně kmitalo v čase, hladce předvídalo tahy o dvě partie dopředu a přitom se mě to ještě snažilo přelstít rafinovanými úsměvy. Přesto mě tato hra, směle rozehraná minimálně na pět světových stran, svou překombinovaností občas donutila k seriózně udivenému pohledu. (31.03.2016)

Neuvěřitelně osvěžující. Komplexnost a za nehty zalézající temnota Michaela Claytona je pryč a zachmuřeného Clooneyho (možná zbytečně) střídá hravý Clive Owen a neuvěřitelně sexy Julia Roberts. V příběhu o vzájemné průmyslové špionáži dvou kosmetických gigantů jí to asi muselo slušet, ale přesto jí chci vyseknout dvojí poklonu. Za vzhled a hlavně charisma, které do postavy napumpovala. Owen vedle ní se svým jednorázovým lookem, které tvoří spíše sako než herec, vypadá nepatřičně. Ale když spolu bojují slovy, je radost poslouchat a nebýt mírně přepáleného utahování otevřených konců v závěru (trochu columbovské) a mírného opojení vlastním talentem, ze kterého vyplývá úvodní šponování divákovy trpělivosti na maximum, musel bych znovu prohlásit, že Gilroy scenárista je génius. Dvojí hra je v jeho podání maximálně odlehčená a kdo nahlédne za svrchní vrstvu pletichaření a dějových kliček, zahlédne dospěláky na pískovišti, jejichž předstíranou vážnost vždy nahlodají emoce nebo okolnosti. Už úvodní záběr, ve kterém se pere Tom Wilkinson a Paul Giamatti, udá hlavní tón snímku, a komu to není jasné, ten by měl poslouchat, jak James Newton Howard hrabe do strun a kláves. Kdo to bral byť jen minutu vážně, ten prohrál sám se sebou. (23.05.2009)

No to byl zase jednou kočkopes. Po tomhle filmu vím jistě dvě věci: 1, Gilroy by rád byl novým Sodenbergem, ale nemá na to. 2, Nač šáhne v poslední době Clive Owen, to je katastrofa. Dvojí hra je strašně překombinovaná a navíc je vyprávěna na přeskáčku, takže v tom má divík hrozný guláš. Sice na konci do sebe vše krásně zaklapne, ale to už budete totalně vysílení. Chvíli si dle scénáře Owen s Roberts hrají na Mr. and Mrs. Smith, ovšem zoufale jím to nejde a naprosto mezi nimi nefunguje chemie. Chvílí se z toho stává týmovka ala Dannyho parťáci. No aspoň by jí chtěla být. Opět platí, že je vše nepřehledné a málo dynamické. A občas to má být seriózní drama. A to už bych se do třetice nerad opakoval. Raději si dejte Smithovi, Po přečtení spalte, nebo i ty Parťáky, ale tohle fakt nééé! (24.04.2009)

Pořád se nemůžu rozhodnout, zda Gilroy udělal krok vzad, anebo vedle. Scénář je fajn, splétání konspiračních nitek baví a vrstvený konec jakbysmet, ale proč to muselo být tak roztahané? Hranice mezi pomalým tempem a rozvleklým je příliš tenká, což si uvědomíte při vzpomínce na úžasného Michaela Claytona, oproti kterému citelněji absentuje také symbolika a větší razantnost. Jistě, chápu, že to chce brnkat na odlehčené struny (parádní úvodní titulky), ale mezi Julií a Clivem je totální vakuum, které vynahrazuje (byť časově zoufale pomálu) famózní, lehce cholerická dvojka Wilkinson a Giamatti. A to Howardovo vykrádání Powellovy hudby k ‚bourneovkám‘ taky moc nebaví. Přesto všechno je však i nadále značka ‚Gilroy‘ v mých očích dostatečně silný trademark. (13.05.2009)