Úplné zatmění

70% - Lehce nadprůměrný film o sebezničujícím homosexuálním vztahu básníků Rimbauda s Verlainem. Nic víc. Jejich tvorbu i smýšlení režisérka upozaďuje, a soustředí se na onu „bulvární“ stránku příběhu. Ta bohužel bez jiných souvislostí žádné velké poselství nepřináší (snad kromě zamýšleného šoku z nahých scén), a tak tím jediným, co tento film dělá opravdu zajímavým, jsou herecké výkony obou hlavních představitelů. Zejména David Thewlis v roli Paula Verlaina se předvedl v mnoha přesvědčivých kontrastech, a udělal na mě ohromný dojem. Úplné zatmění je film s velikým tematickým a hereckým potenciálem, a proto mě dost mrzí, že byl jinak filmařsky zanedbán. Jako laikovi se mi nelíbil nápadně chaotický střih bez jakékoli formy, který se ani nesnažil korespondovat s hudbou. Ta se mi, tentokrát jako profesionálovi, nelíbila vůbec. Kaczmarek mi vadil už po samotné kompoziční stránce – statické střídání akordů, a mizerné vedení hlasů... zkrátka žádný xicht, žádný nápad, a školácké chyby v harmonii. Nebyl bych tak kritický, kdyby se zde skladatel nesnažil o neromanticky ostinátní, ale tonálně jasně romantikcou hudbu. Působí to pak na mě jako snaha o dobově znějící hudbu, s předpokladem, že posluchač o vrcholně romantické muzice nemá ani páru. Taková hudba mě ruší a kazí mi celý film. Cítím za ní totiž laciný přístup: „Chceme umění, hoď tam smyčce v moll“. Zkráceně: Filmařsky špatně, ale oceňuji herce a nápad pustit se do tohoto tématu. (23.11.2005)

Od úvodního obrazu je patrné, jak se tvůrci snažili navodit dobovou atmosféru pomocí jednotlivých obrazů? od vlakového nádraží, až po "hru" s nožem a dlaní... Jak Leonardo DiCaprio, tak David Thewlis vystihli rozpolcenost a bouřlivost "prokletých básníků". Líbil se mi dabing Jana Vondráčka. Nejsilnější scéna: pojetí básně Spáč v úvalu. (23.12.2020)

V průběhu tohoto docela odvážného historického drama jsem se dostal několikrát do situace, jestli se odtrhnout od sledování, či ne. Je moje nechápaní veřejné homosexuality tak velké. Narozdíl od Oskara Wilda se mi nedostalo, takových odporných scén. Takže by měl být výsledek relavantně rozdílný. Škoda. Úplné zatmění je film komponovaný z nadměrně slušných hereckých výkonů. Největším slabinou tedy je špatná kamera. Statická kamera snímá nejčastěji obličej či torso vypravěče. Bohužel zůstavá v průběhu filmu neměnná. Žádná experimentace s pohyby, problém, který sdílí i většina ostatních adaptaci na romány vyprávějících o básnících 2. poloviny 20.století. Navic se jedná o příběh dvou novátorů ve světě poezie, dvou mladých kritiků měšťáckého života, buřičů. Nezapírám velké zkušenosti Agnieszky Holland s natáčením historických filmů. Verlaine a Rimbaud, byli vývrheli tehdejší doby, odsuzováni ostatními poetiky. Jejich díla byla nadčasová. Proč se tedy role nezhostil někdo kontroverznější z francouzské scény? KONEC DLOUHÉHO NESOUVISLÉHO TEXTU. (03.04.2008)

Tak tenhle film bych si na svědomí nevzal. Slova přece vypadají jinak, než znějí obrazy. Co namítat proti tomu, že JANR skvěle rozběhl štafetu a držel kolík, dokud ho nemohl předat Jimu Morrisonovi... "Občas vídám na nebi nekonečné pláže poseté bílými, veselými národy. Velká zlatá loď třepetá v raním vánku nade mou svými pestrobarevnými praporky. Vytvořil jsem všechny slavnosti, všechny triumfy, všechna dramata. Snažil jsem se vynalézt nové květiny, nové planety, nové bytosti, nové jazyky. Věřil jsem, že získám nadpřirozené schopnosti. Ale což! Musím pohřbít svou představivost i své vzpomínky. Jak skvělá kariéra vznětlivého umělce a vypravěče!" (jeden z posledních paragrafů Sezóny v pekle, překlad RT)... Myslím, že před touto vizí ztrácí film veškerou vypovídací sílu a stává se pouze estetickou záležitostí..... "Film je ze všech umění nejtotalitnější. Všechna energie a pocity jsou nasáty do lebky, ztopoření mozku, lebka nafouklá krví. Caligula toužil po jediném krku pro všechny své poddané, aby jednou ranou mohl setnout celou říši. Tímto přetvářejícím činitelem je film. Tělo existuje kvůli očím, stává se suchou lodyhou k podpírání těchto dvou jemných nenasytných klenotů." (Tohle je ale už Jim Morrison, překlad RT.) Pozn (pozor reklama!): Asi před 20 lety jsme s (dnes již zesnulým) skladatelem Patrickem Morrisem z Londýna zvažovali, jaká Rimbaudova básnička by byla nejlepší pro zhudebnění na jeho nové CD: Snadno jsme se shodli na "Au cabaret-vert"). V Zelené hospodě v Rimabudově rodišti Charleville-Mézières se nyní pořádají hudební festivaly; letos v srpnu tam budou třeba KoЯn (na ty já ale nemusím). (15.03.2017)

Hampton je velice dobrý dramatik a scénarista (a objeví se zde v roličce soudce) a věřím mu (jak se píše na začátku), že vše ve filmu vychází věrně z historických pramenů a korespondence obou básníků. Přesto film zůstává spíše ilustrací Schopenhauerových tezí o geniovi (Svět jako vůle a představa) a DiCaprio uchopuje svou roli spíše vnějškově. Jakoby pod tou krásnou tváří už nebylo nic a tak film musí názorně dovysvětlit, že básníkova duše je poušť, kterou se Rimbaud marně svým dílem a svojí neutuchající touhou snaží přetvořit v živoucí mořskou pláň. Mou veškerou pozornost měl tak Thewlis, který přesně odstiňuje slabošského a labilního Verlaina a jeho potřebu závislosti na ženách, mužích a alkoholu. (07.02.2009)