Cabiriiny noci

Skláňam sa pred hereckým umením Gulietty Masiiny. Po Ceste moje druhé stretnutie s ňou, kde jej výkon zatienil všetko ostatné vo filme. Veľmi obľúbený a divácky atraktívny podžáner prostitútka a jej trampoty v podaní veľkého Frederica. Prostredníctvom tejto témy nám Fellini predkladá vieru v nekonečný optimizmus v hľadaní lásky, ktorý nás nesmie opustiť ani vtedy, keď by sme najradšej nad všetkými ľudskými sebeckými hyenami zlomili palicu a utiahli sa sami do seba. To by bola ale cesta do ešte väčšej samoty. (28.05.2012)

Cabiria žije svůj život prostitutky na předměstí Říma s nohama pevně na zemi a zároveň stále "létá" v oblacích a kdesi v koutku duše sní svůj sen o tom, jak změní způsob života. Neustále je srážena na kolena, a přesto vždy vstane, osuší slzy, usměje se a jde dál. Taková je Cabiria v tomto vynikajícím Felliniho filmu. (05.05.2011)

Dovršení neorealistické filmové tradice. Fellini je věčný mág, který dokáže pobavit i rozplakat navzdory tomu, že jeho dílo oslaví letos 70 let. Cabiriiny noci navazují tam, kde Silnice skončila. Giulietta Masina je tu stejně dojemně-tragickou bytostí, vytrvale toužící po troše štěstí. Tam, kde klaunka Gelsomina byla typem mnohem prostším a z podstaty srdečnějším, je prostitutka Cabiria rozvernější i hysteričtější. Přesto obě postavy pojí jakási tragika vlastního osudu, leč Cabiriin závěrečný přechod (tak trochu na cestě do "sladkého života") vybízí k lepším vyhlídkám. (03.05.2024)

Jeden z filmových klenotů Frederica Felliniho s nesmrtelnou rolí Giulietty Masinové. Až poeticky nerealistický obraz reality života bídy římské periferie 50. let. Příběh prosté dívky z ulice, která krátce pozná luxus nebo lásku, aby pak znovu spadla na zem, musí dojmout každého. Je zajímavé, že dějová linka filmu postrádá striktní kontinuitu. Jedná se o množství menších scén, které dohromady vytváří výsledný dojem. Pořadí těchto scén, až na výjimku úvodní a závěrečné negativní zkušenosti Cabirie, není podmíněno dějem. Jsou to takové krátké životní etudy spojené s životem hlavní hrdinky, které nám jí pouze ukazují jako člověka, než aby měly jasné směřování. Snímek je plně prostoupen trvalým soucítěním diváka s postavou Cabirie ve všech jejích podobách. Rozmanitost hereckého projevu Masinové téměř nezná hranic. Divák se tak při vytváření názoru na osobnost hlavní hrdinky neubrání jistým rozpakům, protože ji nelze rychle zařadit podle šablony. Sexuální podtext její postavy je v kontrastu s jejím přirozeným naturelem. Ve výsledku právě množství výrazových prostředků dává postavě skutečné lidské rozměry. Cabiria je vzácným příkladem lidské houževnatosti osoby žijící na okraji společnosti bez rodiny a skutečných přátel. Nemá důvěru v lidi. Ačkoli není obdařena velkou inteligencí, má dobré instinktivní cítění, které jí v životě vede. Vlivem špatných zkušeností již věří jen sama sobě. Její život je naplněn osamělostí. Se svým těžkým údělem bojuje zdánlivě velmi suverénně. Se svéráznou zarputilostí hájí svou lidskou důstojnost. Její spontánní radost a vitalita je v ostrém kontrastu s prostředím, ve kterém žije. Do jisté míry jde o pózu, kterou se snaží zakrýt svou vnitřní slabost a citlivost. Tato v kritických chvílích vyplývá napovrch a činí jí zranitelnou. Navzdory drsnému prostředí a vlastní vnější hrubosti nepřestává věřit na čistou lásku. Ona stále doufá v zásah vyšší moci, která přinese pozitivní obrat v jejím životě. K tomuto zásahu se myšlenkami velmi upíná a modlí. Ví, že je naprosto bezbranná v momentě, kdy je její přirozený instinkt oklamán. Je kruté, že přesně to se v závěru filmu stane. Přesto ale film nemá čistě negativní zakončení. V momentě, kdy se Cabiria v samotném závěru zapojí do průvodu muzikantů, chytá druhý dech a novou naději. Je neuvěřitelné, jak málo jí stačí. Je natolik silná a houževnatá, že jde stále dál. Prožila si další tragický omyl a zklamání. Ví, že se jí to může stát ještě mnohokrát a nedokáže tomu zabránit. Jednou to ale vyjít musí. Stejně nemá co ztratit. 93% (18.11.2010)

Zhruba první polovina děje je laděna více komediálně než jako "kruté drama" dívky z ulice. Na tomto dojmu se úspěšně podílel onen známý italský temperament. Což se projevovalo především v hystericky uřvané komunikaci mezi ženami. Které přes sebe békaly jedna přes druhou, až jsem si říkala, že jestli má být "toto" drama, tak jsem se asi spletla já, nebo Fellini:) Po čase se situace lehce zklidnila, dámám se namohly hlasivky, odešly chraptět do svých domovů a víceméně nechaly Giuilettu Masinu na scéně samu. Poté se začal odehrávat příběh, kterému by se dalo říkat drama. Ač mě tento Felliniho styl příliš neoslovil, uznávám, že jisté kvality Giuilettě Masini upřít nemohu. Jinak škoda těch občasných nevydařených postsynchronů. (04.01.2012)