Roma

Žiadna kniha či divadlo nedokáže adekvátny prevod tohto filmu do svojho jazyka. Pretože Fellini sa vyjadruje k Rímu výsostne filmovo. Slobodomyseľnou kolážou obrazov, výjavov, spomienok, situácií z večne živého mesta. Ktoré, ako vidno zo záverečnej scény, neutícha ani v hlbokej noci. V noci, kedy je všetko stíšené a slávne pamiatky ticho kontemplujú. Vtom sa nocou preženie hučiaca partia motorkárov, pre ktorú staré budovy a fontány predstavujú len zaujímavé prekážky na ich divokej jazde Rímom. Mestom, ktoré je večné a preto si v ňom americký spisovateľ Vidal pripíja na zánik ľudstva. Mestom, kde staré existuje popri novom. Takže extra stratu nepredstavuje ani zánik fresiek v podzemí, objavených pri hĺbení metra. Bezchybná je módna prehliadka cirkevných úborov. Spomienky na Mussoliniho éru tiež, ako aj plné nevestince, plné ohavných kreatúr z oboch strán túžby. Hipíci pasívne polihujú, odovzdávajú sa Slnku v meditujúcich pózach. Polícii vadí i pasívny vzdor upadajúcej hippie kultúry. Ich zhluky rozháňa s pomocou armády. Apaticky si užívajúci Rimania na námestí si popri násilí veselo debužírujú. Pozn. Kde sa na Felliniho hrabe Sorrentino? Od Ríma ho delí kvalitatívny kilometer. (19.03.2021)

Až dechberoucí režijní práce Federica Felliniho a příklad neomezených možností studiového natáčení. Na mozaikovité struktuře několika imaginativních "etud" Fellini předvede jak svůj proměnlivý vztah k této metropoli, tak obecnější výpověď o boji tradice s novou civilizací, pojímanou jako hrozba. Davové scény se stovkami protagonistů dokazují režisérovo mistrovství a i když jsou naprosto nedějové, dokážou udržet pozornost a neustále bavit neotřelými detaily. Přesto však na mě několik epizod působilo poněkud samoúčelně, stejně jako snaha blýsknout se technickými schopnostmi, narušující tempo díla. Navíc mi o trochu chyběla výraznější spojnice mezi minulostí a přítomností na postavě režiséra, čímž pro mě výpověď zůstala silně útržkovitá, i když ve své podstatě splnila evokaci velkoměstského chaosu převedenou i na strukturu. Naštěstí oproti Satyriconu je obsah epizod mnohem živější, emotivnější a nezatížený symboly a šiframi a Fellini se dostává do fáze, která je pro jeho tvorbu nejcharakterističtější. (05.05.2011)

Klasický Fellini - uřvané a bez příběhu, jenže teď je to podané ještě v mnohem nudnějším balení než jindy. Chvílema jsem fakt usínal nudou, chvílema jsem byl znechucen. Nevím co má Fellini furt s těma ošklivejma a tlustejma ženskejma, že je pořád obsazuje. Zde konkrétně scéna s nevěstincem je opravdu sbárkou těch nejodpornějších košťat. Film o ničem s naprosto zbytečnými scénami a vlastně vším. Akorát snad ta církevní módní přehlídka se povedla. Btw Marcello Mastroianni byl asi velice dobře namaskovanej, protože jsem ho vůbec nezaregistroval. (23.05.2006)

Co jsem si měl z Říma vzít? Proč se střídají krásné obrazy, které mi v mysli zůstanou velmi dlouho (mizející fresky) s předlouhými nudnými výjevy, ke kterým marně hledám klíč (kabaret)? Co mají znamenat odosobněné scény, které nijak nesouvisejí s myšlenkou, která doposud vedla vyprávění? Nebo je to opravdu jen pocta milovanému městu? Snažil jsem se, ale těmihle hradbami mi asi proniknout nepřísluší. Fellini tak pro mě nadále znamená jen Amarcord. (22.05.2006)

Jestli bych nějakému začátečníkovi (také se počítám do klubu), který si chce začít tykat s filmovým uměním, chtěl doporučit "zkušební" Felliniho film, pak bych jej nepochybně odkázal na Řím. Film, jak je u "mistra" zvykem, boří hranice zaběhnutého filmového tvaru, a narozdíl od Satyriconu tak činí divácky srozumitelnější formou. Sice se mi opět stalo, že jsem se po mrknutí okem mimo obrazovku ocitnul na chvíli doela mimo mísu, ale posléze jsem se naštěstí opět našel. Jestli máte zájem vidět opravdový Řím, nezastřený turistickým pozlátkem, je vám film k službám. (23.05.2006)