Režie:
Tom HooperScénář:
David SeidlerKamera:
Danny CohenHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Colin Firth, Helena Bonham Carter, Derek Jacobi, Geoffrey Rush, Richard Dixon, Jennifer Ehle, Ramona Marquez, David Bamber, Michael Gambon, Guy Pearce (více)Obsahy(2)
Po smrti otce, anglického krále Jiřího V. (Michael Gambon) a skandální abdikaci krále Eduarda VIII. (Guy Pearce), je Bertie (Colin Firth), který celý život trpí vadou řeči, nečekaně korunovaný králem Jiřím VI. Země stojí na prahu 2. světové války a zoufale potřebuje silného vůdce. Proto králova žena Alžběta (Helena Bonham Carter), budoucí královna matka, domluví svému muži setkání s excentrickým terapeutem řeči Lionelem Loguem (Geoffrey Rush). Po tuhém začátku se tito dva ponoří do neobvyklého způsobu léčby a časem mezi nimi vznikne nenarušitelné pouto. S pomocí Loguea, rodiny, vlády a Winstona Churchilla (Timothy Spall) král překoná koktání a pronese zásadní řeč v rádiu, která inspiruje anglický lid a spojí jej ve válečné bitvě. (oficiální text distributora)
(více)Videa (6)
Recenze (1 927)
(1001) Ó můj bože, já jsem plakala! Nicméně to pravděpodobně bylo výtečným Ludwigem van. Na imdb jsem se dočetla, že titulní role byla psána na tělo Paulovi Bettanymu, a musím říct, že toho si jako křehkého uzlíčka, který potřebuje zachránit, aby v sobě našel lva, dovedu představit mnohem lépe. Colin Firth rozhodně nepůsobí jako tápající zranitelný muž, nýbrž jako pevná zakořeněná skála, o kterou by se nejeden s radostí opřel. Ale co to melu za blbosti, čím víc nad tímto filmem přemýšlím, tím víc mi přijde zákeřný a špatný. ()
Film se opírá zejména o Firtha, kterej je výbornej a evidentně nepřekvapilo jenom mě, že umí mimo romantickýho blbečka zahrát i blbečka s vadou řeči a pak o Rushe, kterej i když nemá jako Firth na svý postavě nic vyloženě výraznýho k hraní, tak se Firthovi téměř vyrovná. Ale co dál? Film v podstatě neustále řeší jen Firthovu vadu řeči a více méně se takhle dotáhně až ke konci, sice se netáhne nudně, ale rozhodně se netáhne ani nějak úžasně poutavě. ()
Typicky britský perfekcionistický a řekněme staromilský snímek, který sice má řadu nezpochybnitelných kladů počínaje výborným castingem přes odpovídající herecké výkony a sice konzervativní, nicméně bezchybnou, režii, ale přesto mě nějak nenadchnul a nepohltil. Zabývá se totiž aristokratickými "lepšími" lidmi svázanými přísnými společenskými pravidly, etiketou a odpovědností nikoli za sebe, ale za pověst a postavení své rodiny. Ti lidé sice soucítí s tím plebsem tam dole a pociťují za ně odpovědnost asi jako středověký feudál cítil odpovědnost za své poddané. Redukují mimochodem lidi na jeden lid a i když mají toho lidu plnou hubu, dají si nesmírně dobrý pozor, aby se těmi tam dole moc nezašpinili a vlastně ani onen lid neznají. Celkový dojem: 80 %. ()
A já tak doufal, že Jeff Bridges zopakuje svůj loňský Oskarový úspěch. Jenomže musím říci, že tentokrát si zlatého plešouna nejspíš odnese Colin Firth, a to oprávněně. Pohled do historie, přesněji řečeno do období rozpoutání druhé světové války, kdy královna Alžběta byla ještě malá slečinka a její otec soupeřil nejen se svým bratrem, ale i s vadou řeči. Nejedná se o typický životopisný historický film, u King's Speech jsem se nejednou upřímně zasmál, hodně filmu pomáhá nejen Colin, ale velkou měrou také Geoffrey Rush. ERko filmu sluší a sprosté (pro uši) scény jsou tím nejzábavnějším na celém filmu. Jejich vystříhání by filmu hodně uškodilo, a tak jsem rád, že se nestříhalo (a snad se ani stříhat nebude, že, Weinsteini). Naprostá spokojenost, Alžbětin otec dostal ještě lepší zfilmovaný životopis, než ona sama před čtyřmi lety. A to chce plný počet. ()
Galerie (126)
Zajímavosti (41)
- Colin Firth (Jiří VI.) si s koktáním musel poradit sám, ačkoli je jeho sestra logopedka. „Nenaučí vás mluvit špatně,” zažertoval Colin. (Coldrex)
- Colin Firth (Jiří VI.) a Jennifer Ehle (Myrtle Logue) se na scéně potkali již před patnácti lety v seriálu Pýcha a předsudek (1995). V té době dvojice tvořila pár i v soukromém životě. (Trixx)
- Deník skutečného Lionela Logueho (1880-1953) byl nalezen pouhých devět týdnů před začátkem natáčení; proto mohly být různé citace a popsané momenty zapracovány do scénáře. (Othello)
Stát a státnickost zažívají v tomto pozoruhodném díle svou velkou ne rehabilitaci, ale přímo renesanci. Pro českého diváka běží o fascinující anglický vnitřní sebepohled do klíčového období novodobých dějin světové ostrovní demokracie. Jistě lze zaznamenat moment sice nepřímého, ale o to zřetelnějšího odsouzení mnichovského sebezhanobení britské politiky (pojetí Churchillovy role jako dějinného velikána, hořkost Baldwinovy demise, pohled na Hitlera a a nacismus, okrajové odbytí Chamberlainovy postavy). Skvělý scénář Davida Seidlera prozrazující hned celý seriál konzultací s historiky, se projevuje mj. v tom, jak za strohou konzervativní maskou britské monarchie, v níž zbývá mnohé z Alžběty I. Veliké i tragického Jiřího III. z hannoverské-windsorské dynastie, najednou prosvítá člověk, lidská tragédie, která by se za určitých okolností mohla stát pohromou celé velké země, nad jejímž impériem tehdy ještě zdaleka slunce nezapadalo, a s ní i celého světa. Hooperova režie prostor, který skýtá Seidlerův scénář, bezezbytku využívá. Kompozice-pojetí děje-řeky tady nachází své další nenapadnutelné zdůvodnění. Příběh života našich hrdinů je současně osou námětu i fascinujícího diváckého zážitku. Z tohoto základu mohou jen vyniknout skvělé historické výkony nejen ústředního tria, jež zabírá většinu naší pozornosti, tj. Colina Firthe, Geoffreye Rushe i zrale půvabné Heleny Bonham-Carterové, ale i těch ostatních, např. Michaela Gambona (Jiří V., otec našeho hrdiny), Dereka Jacobiho (canterburský arcibiskup Cosmo Lang), Anthony Andrewse (premiér Stanley Baldwin), pojetím své úlohy mimořádně zajímavého Timothy Spalla (pozdější premiér Winston Churchill, ve filmu posléze lord admirality) a v neposlední řadě Jennifer Ehlové (Loquova žena Myrtle). Šťavnaté dialogy, kdysi koření, dnes endemitní přísada současné kinematografie hraného filmu, demonstrují ve vyprahlém postmoderním světě přednosti zdvořilosti, slušnosti a toho, co také naši prvorepublikoví předkové nazývali vychováním a dobrými způsoby. I vulgarismy užívané cum grano salis, jsou v tomto sluncem kulturnosti a uhlazenosti prozářeném světě démanty skutečné salónnosti. Českému divákovi se nemůže nevybavit srovnání s mistrem českého historického velkofilmu, nedávným stotníkem Otakarem Vávrou, zejména jeho monumentálními DNY ZRADY. I tento dvojdílný film, pojatý jako umělecký dokument, přes limity doby a země (finance, cenzura, v některých ohledech nedostatečná nabídka české Thálie vedle několika dalších) v srovnání, jež se nemůže nevnutit, čestně obstojí. Postava Edvarda Beneše, našeho světového státníka tragické velikosti, během druhé světové války tak blízkému jak svému příteli Churchillovi, tak královské rodině Jiřího VI. a jeho rodině prostřednictvím mj. Jana Masaryka, je také pojítkem, které může za určitých okolností usnadnit cestu k pochopení jak děje ŘEČI, tak našich novodobých dějin první poloviny minulého století. V tomto okamžiku, po proslovení a vyjádření některých nosných prvků tohoto skvostu ostrovní kinematografie hraného filmu, lze naše společné rozjímání a uvažování uzavřít s přáním mnoha skvělých diváckých zážitků. Zážitků, které v naší paměti i citu určitě hned tak nevyhasnou. () (méně) (více)