Modrý anděl

No podle hodnoceni jsem teda cekal vic. Prvni pulka filmu na me pusobila jak nejaka komedie o profesorovi a nevychovanejch zacich. Druha pulka filmu nastesti krapet pritvrdi a vse vyvrcholi v hodne silny zaverecny ctvrthodince, kuli ktery davam o hvezdicku vic. Jinak Marlene je v pohode, ale ze by zpivala nejak extra a byla nejak super krasna, to mi neprislo. Emil Jannings hraje hodne dobre, akorat mi prislo krapet uspechany jeho prvni setkani s Marlene, behem chvilky uz byl z ni mimo, ale to je jen detail. Jinak film pres svoje stari je docela sviznej a zabavnej, takze 4*. (09.02.2008)

Že je poslední zhruba čtvrthodinka hodně silná, o tom se snad nedá pochybovat. Já bych se ale nebál zpochybnit kvalitu filmu jako takového. Je sice přelomové, že herci tu zde prakticky v začátcích kinematografie nedělají přehraná gesta a grimasy a uličky města a hra světel a stínů jsou udělané pěkně, ale neomlouvá to docela nudnou první hodinu, ve které se prakticky nic neděje. Takový ten velice laskavý a vkusný humor mě nebavil. Navíc, jak už tu psalo několik lidí, na herectví Marlene není nic zvláštního, zpívat také příliš neumí a i když je krásná, pořád to není třeba taková Audrey Hepburn. Resumé: Velice kvalitní a velice dobrý snímek, ale kdyby skončil o čtvrt hodiny dřív, nejspíš by po něm dnes nikdo neštěkl. Nebo aspoň já ne. (01.12.2009)

Film jsem zhlédl dvakrát, Mannovu knižní předlohu jsem přečetl taky dvakrát, a pořád nemám pocit, že bych byl s Neřádem hotov a nemusel se k němu už vracet. Je to fascinující téma lidského úpadku, ke kterému se musím pořád a pořád vracet, a nacházet tam mj. zajímavé paralely s jinými literárními postavami, jako například s postavou homosexuálního spisovatele Gustava von Aschenbacha z novelky "Smrt v Benátkách" od Heinrichova bratra Thomase. Samotný film na mě po druhém zhlédnutí zapůsobil stejně jako poprvé, tzn. je to výtečný klasický snímek z doby, kdy byl zvukový film ještě v plenkách (ostatně "Modrý anděl" je považován za první německý zvukový film, jak jsem se kdesi dočetl). Co je podstatné o tomto filmu říci v první řadě je to, že to není v žádném případě doslovná filmová adaptace románu Heinricha Manna "Profesor Neřád". "Modrý anděl" je, jak upozorňují již úvodní titulky filmu, pouze volně natočen podle podle Mannovy literární předlohy, přičemž Mann se sám spolu s dalšími autory podílel na scénáři, který původní knižní text výrazně pozměnil pro potřeby zvukového filmu. Z knižního profesora Raata a "umělkyně" Rosy Fröhlichové se tak ve filmu stávají profesor Immanuel Rath a lascivní zpěvačka Lola Lola, většina knižních motivů je z filmu vypuštěna, totéž platí pro škrtnutí některých postav (a přidání jiných) a naprosté pozměnění závěru. Film a Mannův román tak vedle sebe fungují v podstatě jako dvě na sobě nezávislá díla, s tím, že film vydatně podpořil popularitu tohoto Mannova nejznámějšího textu, ve kterém tehdy 34 letý literát kritizoval mj. rigidní vzdělávací systém vilémovského Německa a provinční omezenost maloměšťáků s jejich pokryteckou morálkou (s obojím měl osobní zkušenost z mládí). Zcela jiné je ve filmu (mimochodem až fetišisticky zaměřeném na nohy Marlene Dietrich) i pojetí ústřední dvojice postav středoškolského profesora a barové zpěvačky a příležitostné kurvičky - kniha jde samozřejmě více do hloubky a rozehrává vzrušující psychologickou sondu ze světa, který je pro současníky v podstatě dávno nepochopitelný a mrtvý. Přesto má smysl se jak s filmem, tak Mannovým textem ze studijních důvodů seznámit, protože je to svědectví z epochy, která má dle mého soudu stále co říci i lidem z 21. století, byť současný divák musí nutně tento film vnímat v diametrálně odlišném kontextu než tehdejší diváci. (24.01.2012)

Zpočátku vše vypadá jako klasický snímek ze školského prostředí jako naše Škola základ života či Cesta do hlubin študákovy duše. Postupem času se však rozehrává drama profesora zamilovaného do dámy nevalné pověsti, která si říká Lola Lola. Během let se však pod jejím vlivem stává z profesora "Neřáda" kokrhající stařec. Naprosto fenomenální výkon Emila Janningse, který mne předtím zaujal již v Poslední štaci a Faustovi. (09.05.2009)

Jannings opět předvádí dechberoucí výkon, který vynikne zvláště ve vypjatém a přitom dojemném závěru, který se v hlavě natrvalo usadí. Dietrichová je správně dekadentní a ne moc sympatická, ale její čísla dýchají dobou. A pro- fesorova služka je typově naprsto přesná a její reakce na mrtvého kanárka neopakovatelná. (06.01.2009)