Strýček Búnmí

(Viděno na LFM 2011 ve Vsetíně) Je docela škoda, že projekce začínala až o půlnoci, kdy lidé už byli unavení, protože Strýček Búnmí tu únavu ještě umocňoval. Zkusilo to asi 25 lidí a do konce to vydrželo kolem 10, včetně těch spících. Už od první scény, kterou tvoří pětiminutový záběr na vola, je zřejmé, jak bude vypadat celý film. Má sestra se rozhodla počítat počet střihů a i přestože to vzdala (asi hlavně proto, že usínala), k vysokému číslu by se nedobrala. Pokud by scénu, která by mohla zabrat půl minuty, nenatahovali na minut patnáct, mohl to být docela únosný krátkometrážní film. Zpracování tedy šíleně nudné, což je škoda, protože námět byl zajímavý svým tématem, založeným na thajské mytologii, ale místy to bylo i vtipné. (12.06.2011)

Pominu tu velkou intelektuální a uměleckou bublinu, která se zdá, nebo i je, nudná (paralela s Šarunasem Bartasem). Ale filmy Weerasethakula mají obrovsky etnografickou hodnotu. Kór, když sem měl tu čest a vyposlechl jsem si u režiséra jednotlivé dataily o kterých středoevropan nemůže mít ani ponětí. To už je potom jedno, zda je to celovečerák s jasným dějem, dokument, polodokumnet, či experiment.... (02.08.2011)

Pro toho, kdo se s tím nesetkal naživo, je to samozřejmě neuvěřitelné a tím pádem i nesmyslné. Sám jsem se s tím naživo nesetkal. Ale "Dotahování šroubu" Henryho Jamese (též zfilmováno) už je realitě hodně blízké. Východoasijské představy nám tento film navíc ještě odcizují, přesto se jedná o podívanou napínavou a plnou významů. Třeba tranformační / metamorfozní prostředí: jeskyně a džungle. Krasová jeskyně (snad proto, že jsem z Moravského krasu) má pro mě spíše negativní konotace, zatímco džungle mě fascinuje (podobně asi jako Celníka Rousseaua, škoda jen, že film je převážně ve večerních tlumených barvách - ale třeba obraz Zaklínačky hadů z Musée d'Orsay je pro film zcela patřičný a použitelný). Strýček Búnmí tu sice přímo nepopisuje některá z jeho dřívějších zrození; ty se však evokují jeho předsmrtnou úzkostí... Nejlepší recenze: Morien (07.05.2023)

Strýček Búnmí je vlastně hrozně krásný film apelující na duševní stránku člověka, ale ve své kompozici v mnoha ohledech pokulhává tak, že jako divák ztrácím souvislost s hlavním dějem. Působí to jako nedomyšlenost, neúcta k původnímu materiálu a prosazování vlastních témat na jeho úkor. Mluvím hlavně o oněch "minulých životech", které jsou původně výsledkem meditací nějakého mnicha, ale zde není žádný mnich, nejsou nijak interpretovány jako "přivolávání minulých životů", nikdo na ně nereaguje a Búnmí je jednoduše nijak nepřivolává. Mnohdy spíš působí jako výjevy z nějakých tradičních thajských mýtů. Další dva problémy se obejvují ke konci, kdy je do filmu vtěsnána fotokoláž z přípravy nějakého vedlejšího projektu souvisejícího s Búnmím, ale nikoliv s filmem, čímž se narušuje celistvost filmu jako jednoho samostatného díla. Divák je vytržen z diegeze filmu, Konec divákovi zamotá hlavu, protože v rámci Weerasethakulových témat střetu tradičního a moderního života vyznívá jako kritika bezduchosti dnešní doby neschopné komunikace - na první pohled tak vyznívá, ale v rozhovorech hovoří o převtělování duší či co. (25.09.2010)

Snová depresia zhustených džunglí, v ktorých je nahromadená najbujnejšia koncentrácia života. A prázdnoty. Strachu. A irónie nad vzniknutými asociáciami života a smrti. Je to akýsi kolotoč podstaty existencie, do ktorého sme vstúpili, odišli a nevieme, čo ďalej. Či fyzicky alebo duševne. Už od dávnych čias je západnej kultúre známe, že duchovia orientálnych končín v prevažnej miere nezvyknú "byť" krvilačnými monštrami. Skôr akýmisi rôznorodými bytosťami nazerajúcimi na svojich žijúcich súkmeňovcov, ktoré sa navyše nezmierili so svojím tragickým osudom a uisťujú sa, ako si ich blízki počínajú za cenu straty práve ich, už "neživých". Tejto tichšej atmosfére vynikajúco napomáhajú statickejšie zábery prírodného splynutia bezvýchodiskej paranoje centrálnych postáv, čím napĺňajú základný rámec pekelnosti ľudských myšlienok a pálčivo nezodpovedaných otázok, ktoré nám momentálne nedávajú vydýchnuť. Žiadna dynamizácia, tajomno-známe bytosti v neznámom šate, prosté zvuky hmyzu v noci, nadprirodzeno dotvorené ľudským údelom domýšľavosti, do ktorých nás doviedli isté okolnosti života. Tie situácie, v ktorých sú osoby vtiahnuté duchárskou mágiou, výstižne asociujú samotnú podstatu izolácie plynúcej so začiatkom straty kontaktu s realitou. Alebo nás tá realita v konečnom dôsledku prekvapuje? Ktovie, myslím, že pokiaľ nemá rodina doriešené niektoré zásadné skutočnosti, ich alegóriou fiktívneho šťastia môže byť práve ono prostredie, v ktorom sa nachádzajú a za ktorým prvým rohom číha hrozivé nebezpečenstvo. A to môže mať rôzne nástrahy. Či je to tak, či onak, ťažisko deja sa s pribúdajúcim časom rozkúskuje v nedefinovateľnú paradigmu, nastoluje skôr otázky jednotlivca a na niektoré dokonca oné prírodné živly aj zodpovedajú. Stojí to za tú cenu? Máme možnosť utiecť od samých seba, aj keď sme obkolesený neviditeľnými mrežami? A ak áno, čo znamenajú všetky tie symboly, návraty, spomienky i prosté výmysly? (18.05.2015)