Vlk z Wall Street

V pasti úspěchu aneb Diagnóza kapitalismu konce 20. století. Martin Scorsese a Leonardo DiCaprio jako (novodobí) Králové komedie. Jedni žijí v zajetí systému, druzí mimo něj, třetí ho formují a tvoří a ti čtvrtí - využívají všechny jeho požitky, parazitují na něm, znásilňují ho a vytírají si s ním prdel, protože na to mají a jediné, co chtějí, je víc, víc, VÍC a VÍC. O tom je Vlk z Wall Street, o tom je americký sen, THAT'S THE ENTERTAINMENT. [==] Scorsese každým svým novým hraným filmem dokazuje, proč je jedním, ne-li vůbec, z nejuniverzálnějších a nejlepších filmařů (nejen) současné kinematografie, o jeho dokumentárním záběru raději ani nemluvě. V letošní novince doslova zhušťuje celou svou kariéru do tří hodin. Je to geniální exkurze režisérovou tvorbou, kterou bych nechtěl už nikdy opustit. V pravém slova smyslu duchovní film. (18.01.2014)

Nesporně nadprůměrné dílo nesené především mimořádným di Capriovým výkonem v hlavní úloze si vynucuje srovnání se sice ne dokonalým, ale mravně a hodnotově zakotveným dílem Costy Gavrase KAPITÁL. Oba týmy se shodnou v jednom: že americký kapitalismus předhání ten evropský mírou bezohlednosti a sebestřednosti zaměňované za individuální svobodu. U Gavrase alespoň vytušíme, kolik slušných lidí toto defraudantství ve velkém přivedlo na mizinu a doslova si můžeme sáhnout na kulturní vyprázdněnost jeho vyhraněného nositele (Masaryk by řekl kulturní chudobu); dohlédneme však i na ty, kteří jsou oproti hlavnímu hrdinovi věcnou alternativou, protože ještě nestačili rezignovat na slušnost a altruismus (nesobectví). U VLKA takovou oporu jen hledáme. A vadila-li u LINCOLNA délka, není zcela jasné, proč mnohem rozvleklejší a v poslední čtvrtině viditelně drhnoucí scénář VLKA přivádí většinu komentátorů naopak k nadšení. Neutrální pohled tu navíc vyznívá jako faktická podpora hlavního hrdiny, jakkoliv (chceme-li zůstat nezaujatými) umožňuje i alternativní názor na řádění firmy, která neměla nikdy vzniknout. Islandský státní bankrot, který během jednoho roku změnil díky bankovním spekulacím kvetoucí zem v synonymum krize a katastrofálního propadu, naznačuje, že scény VLKA, v nichž dominuje opojení penězi i ostatními drogami, psal - jak se kdysi velmi neobratně vyjadřovalo - sám život. (27.01.2014)

Nějak podvědomě jsem se tomuhle snímku dlouho bránila, nicméně nebylo zbytí a spadla jsem do toho taky. Ale spadla jsem do totálního bordelu doslova a do písmene. Scorsese má na to, aby z takového námětu vykřesal daleko stravitelnější polívčičku než tu, kterou mi tady předložil. Leonardo zářil, to je nezvratný fakt, ale on by zářil i v jiném provedení, takže to bude opravdu asi touhle zvláštní trojkou Terenceho, Jordana a Martina. Néé, nuda to není, ale vidět to znova nemusím namátkou oproti skvělému Prokletému ostrovu. (06.11.2015)

Co mě překvapilo – a to poměrně negativně – je skutečnost, že Scorsese zaujímá k hlavní postavě neutrální postoj. Jakoby říkal, že dojit z lidí prachy, fetovat a brousit kurvy je vlastně docela fajn. A to je pro mě, jakožto zastydlého idealistu, docela velký problém. Zatím u žádného ze Scorseseho filmů na konci nechyběla nějaká katarze, tady jsem se jí bohužel nedočkal. Uznávám fantastickou filmařinu, která ve mně nejednou dokázala vyvolat úlevný smích, ale jinak vždycky raději dám přednost těm „blbejm pošťákům“, kteří si mohou dovolit akcie pouze za deset pencí, než vychcánkům typu Jordana Belforta a jeho vlčí smečce. Do "komplexní fresky", která by o něčem vypovídala a do něčeho se strefovala, má tahle bezuzdná taškařice hodně daleko. (16.01.2014)

Strach a hnus v New Yorku. Starý dobrý Scorsese zůstal ryze svůj a přesto omladil skrze over the top dekadentní stylizaci, mluvu a ostatně i náplň jednotlivých scén. Začne to jako cynicky satirická i amorální demýtizace amerického snu o kapitalismu ne nepodobná Až na krev. Pokračuje to jako ryze feťácká komedie, která si nezadá s Trainspottingem. A končí se variací na Chyť mě, když to dokážeš. A jakkoli se tyto jednotlivé pasáže zdají neslučitelné, tak Scorseseho (a z nemalé části i DiCapriovým) největším úspěchem je, že to celé působí jako jeden soudržný celek. Což platí i díky tomu, že to ani na vteřinu po celé tři hodiny nedá vydechnout; minimálně po dobu projekce. Po ní s chladnou hlavou si přeci jen nelze nepřiznat, že ač v tom není byť jen jedna nudná či špatná scéna, tak by některé snesly přesunutí do sekce vystřižených scén. Také záleží zda vezmete za svou variantu, že Scorsese Belforta glorifikuje či tu, že dělá přesný satirický opak. Ovšem čert to vem, když je to taková nehorázná zábava, kde si každý najde to své; od zkurveného nastavování zrcadel přes vyjebanou cinefilskou formu až po vymrdlé scénky trhající bránici. (28.12.2013)